Já jsem opravdu asi patriot. Celé roky naší rodině říkám, že kdo nebyl na Řípu, nezná Čechy a není ani pořádný Čech. Oni tedy pořádní Češi jsou, protože žena kdysi na Řípu byla s nějakou výpravou, dcera se školou, ale já mám takovou utkvělou představu, že na Říp musíme vystoupit společně, celá rodina, abychom taky společně prožili ten pocit češství.
Taky spoustu roků tvrdím, že každý by měl nejdříve poznat svůj domov, protože on je klíčem, který vám otevírá cestu k objevování světa i sebe. Říp je pro mne symbolem domova.
Je jako vyklopený z dlaně pánaboha, jako zvon, jako hřib, jako ňadro, jako odložený klobouk, jako věčný pecen chleba. Tahle přirovnání jsem vám tu vysypal z rukávu a žádné z nich bych neškrtl, všechna jsou básnicky pravdivá. Budu však věcnější.
Říp si majestátně kotví v polabské rovině na Řipské tabuli a v roli národní kulturní památky plní vlasteneckou povinnost, kterou mu svěřila naše vůbec první pověst, jak ji zaznamenal kronikář Kosmas a převyprávěl Alois Jirásek. Znáte ji všichni. Dodám k ní jen to, že onen památný výstup praotce Čecha na Říp se konal v dubnu roku 480 našeho letopočtu. Někteří sice jeho výstup zpochybňují, prý je to výmysl. Můžete se o tom dočíst v knize Bohumila Hlinky Spor o praotce Čecha. Ale pravdy pověstí, stejně jako pohádek, se vyvracet nedají. Pro mne i zpochybená pravda pověsti pravdou zůstává a vzít si ji nedám. Jak jsem přiznal na začátku, jsem přeci jen patriot.
Od onoho památného výstupu se Říp pro nás znovu zahalil do šera dávnověku. Zatímco všude kolem se jednotlivé 
rody mezi sebou statečně pobíjely, on zůstával na celé půltisíciletí jen sám sobě a hvozdům. Teprve počátkem 11. století zde byla postavena románská rotunda s apsidou zasvěcená sv. Jiří, to proto, že v předvečer jeho svátku se udál výstup našeho prapředka. Roku 1126 byla k rotundě přistavena věž válcovitého tvaru, na památku, protože toho roku kníže Soběslav v bitvě u Chlumce porazil saská vojska. Tím byly veškeré stavební úpravy skončeny. Rotunda měla ten šťastný osud, že stála na kopci, o který se nikdy neválčilo a nebyla tudíž vypleněna a rozstřílena. Setrvává zde bez hnutí zdiva celá staletí a dotváří Řípu podobu do proslulé siluety tisíckrát zvěčňované malíři a fotografy.
Když jsem naposledy vystoupil na Říp, byla rotunda zamčená a přes opancéřované dveře měla navíc masivní petlici. Ono toho uvnitř k vidění moc není. Alespoň co si vzpomínám, před lety nám tu průvodce ukazoval šipky vyryté v dlažbě, které znázorňují anomálie magnetické střelky kompasu, jež se tu vychyluje od severu. Pomatení magnetické střelky kompasu způsobuje čedičové složení Řípu s vysokým obsahem železa. Šipky už tady dnes neuvidíte, ale jsou tu nadále uloženy opukové schránky s prstí z význačných památných míst, kde se bojovalo o samostatnost českého národa. Snad si tu vybojovanou i vyvzdorovanou samostatnost uhájíme i v novém tisíciletí a nová schránka nepřibude. Říp se pro nás stal význačným poutním místem, kde se scházeli ti, kteří požadovali českou nezávislost. Poprvé to bylo roku 1848. Teď se tu již roky konají národní poutě, vždy kolem svátku sv. Jiří, a onen národní punc jim vtiskují sociální demokraté.
Kdysi, a to bylo v mém dětství, jsem recitoval Seifertovu báseň Hora Říp. Báseň je nostalgicky hřejivá a krásně idylická, ale tenkrát jsem ji tak necítil. Víc mi vrtalo hlavou, proč se Říp nazývá horou, když má jen 459 metrů nadmořské výšky, z níž pouhými 230 metry ční nad okolní krajinu, a mělo by se mu správně říkat kopec. Možná proto, že v polabské rovině se i jeho skromná výška tváří jako hora, kterou v širém okolí nic nezaclání. A možná také proto, že by se onomu místu s tak významným postavením v české mytologii přeci jen neslušelo říkat kopec.
A tak tu chodíte po vršku z Pražské vyhlídky na Roudnickou vyhlídku a pak na Mělnickou vyhlídku, protože všude jinde vám ve vyhlížení překážejí vzrostlé listnáče, díváte se do krajiny, a když je jasno, máte před sebou rozprostřenou celou třetinu Čech. Vesnice a města se tu jmenují Vražkov, Rovné, Ctiněves, Krabčice, Libkovice, Vladimírov, Kostomlaty, Horní Beřkovice, Roudnice, Veltrusy. Ve výčtu jmen bych tak doputoval až do Slaného, Litoměřic a Mělníka. Kamkoliv tu člověk jde, skončí v polích. Kdekoliv se zastaví, uvidí Říp. A když pojedete vlakem a vystoupíte ve Ctiněvsi, položí se vám Říp k nohám a už si zůstanete věrni.
A až se budete vracet ze Řípu, zajděte si ve Ctiněvsi do místního hostince, třeba jen kvůli tomu, že se jmenuje U praotce Čecha.
Michal Černík
Nahrávání ...
Hezké a pěkné. Už asi dva roky s e chystáme s rodinou na Říp. Z e stejných důvodů, které popisujete.. Díky za připomenutí.
Já na Řípu byl, pane Černíku. S celou rodinou. A cítil jsem se tam … jako Vy
Díky za hezký článek.
Petr
Je to krásná procházka.. pomaloučku a nakonec… Jojo, jen to moře by bylo prima pod sebou najít.. Takových krásných míst je u nás!!! A snad čím víc mám let, tím se mi zdají krásnější a nějak sladší a malbnější…
Je škoda, že všechno tak utíká, rychle.. a pak, kolik je míst, která objevím jen tak, kolikrát náhodou, jsou jakoby tajná, ukrytá a nevyhlášená… Se všemi mě pojí nějaká vzpomínka a zůstávají spolu s atmosférou , kerá tam právě tak nějak oddechovala,, a já ji překvapila.. Jé, škoda, že se většina času promarní nemožným … A to, co je prosté a krásné, toho si dopřáváme je jen po trochách, byť je toho až až..hezký večer
Děkuji Vám za pěkný příspěvek pane Černíku. Jsem velice rád, že poznáváme naši zemi a docházíme tak k zjištění, že je u nás tolik krásných míst, že na jejich poznání jeden lidský život ani nestačí. A právě Říp a třeba soutok Labe s Vltavou, jakož i Sněžka a Praděd patří k místům, která bychom měli alespoň jednou za život spatřit.