Mezi svatebními dary, které Hanka s Tomášem dostali, byla i žlutá skleněná mísa od Tomášovy babičky. Mísa dekorativní, kreativním autorem vylepšená tak, že vypadala jako popraskaná. Umělecký dojem byl umocněn namalovanými červenými beruškami a zelenými lístečky.
Hanka projevila radost, babička byla spokojená.
„Co s tím?“ ptala se později Hanka po nerudovsku.
„Někomu ji dej“, poradil jí pragmaticky Tom, „přece nebudeme schovávat něco, co se nám nelíbí“.
Hanka nějaký čas váhala. Zkoušela, zda by se mísa někam nehodila. Nehodila. Ani na stolek, ani na poličku. Dokonce i ovoce v míse vypadalo nešťastně.
Novomanželé měli hluboko do kapsy, a tak když Hančina šéfová chystala oslavu svých padesátin, Hanka mísu úhledně zabalila a předala ji oslavenkyni. Ta dárky od svých kolegů převzala a odložila na hromadu. Na rozbalování nezbyl čas.
Čerstvá padesátnice inženýrka Petrželová otevřela další balík. Nad žlutou mísou se jen ušklíbla. Ihned ji znovu zabalila a uložila do tašky. Vždyť zítra jde ke svému zubaři. Je šikovný a pečlivý. Jistě ocení její dárek a bude ještě pečlivější.
Zubař MUDr. Veselý nebyl ten den veselý ani trochu. Jeho mrzutost byla zapříčiněna skutečností, že jeho žena měla dnes svátek, a on neměl žádný dárek.
Od rána už zaplomboval tři stoličky, vytrhl dva zuby a nasadil několik korunek. Za to mu v baru přibyly dvě láhve koňaku a jedna becherovka. To ale nebyl příliš vhodný dárek. Tvář zubaře se rozzářila, když mu inženýrka Petrželová s křivým úsměvem (injekce dosud působila) předala se spikleneckým mrknutím úhledně zabalenou krabici…
Paní Veselá si povzdechla. Její manžel nikdy neměl příliš dobrý vkus. Ale ta příšerná mísa předčila veškeré očekávání. Naštěstí za pár dní je konec školního roku a jejich prvňáček Vojta musí přece paní učitelce donést nějaký originální dárek. Koneckonců, třeba se Vojtově učitelce bude mísa líbit. Vkus lidí je různý…
Unavená učitelka Čechová přitáhla dárky domů. Náruč květin, pět bonboniér – a co je v této krabici? Hm, mísa je celkem pěkná, všechny berušky mají opravdu po sedmi tečkách. Jenže za těch dvacet pět let, co učí, by podobné věci mohla prodávat ve velkém. Pak ji napadlo – zítra jedu k sestře na venkov, tak jí mísu přivezu. Boženka tam může ukládat ovoce nebo zeleninu ze zahrádky, a taky buchty a třeba i vajíčka.
Boženka měla radost jak z návštěvy, tak z mísy. Žlutá mísa s beruškami trůnila na háčkovaném ubruse týden, měsíc…V prosinci se celá vesnice sešla na velké taneční zábavě. Přijela hudební skupina až z Prahy. Copak nějaké trdlování, to už Boženku a jejího muže Tondu nebavilo, ale těšili se na tombolu. Ta již byla vyhlášená po celém kraji. Boženka také přispěla – žlutá mísa dostala číslo 122 a čekala mezi ostatními balíčky na výherce. Tonda má pravdu, je to lapač prachu a nehodí se ani na hrušky, ani na vajíčka. Loni tady nějací Pražáci vyhráli živé sele. Vůbec se tu letos sešlo dost omladiny…
O půlnoci to propuklo. Za všeobecného veselí si výherci, někdy šťastní, jindy rozpačití, odnášeli knížky psané našimi současnými a bývalými politiky, láhve stolního vína, obrazy s jeleny v říji, kukačkové hodiny i vykrmenou husu.
Hanka s Tomášem se dobře bavili. Tuhle zábavu si nikdy nenechali ujít. Však se tady před pár lety poprvé potkali. Každým rokem v prosinci si udělali výlet z Prahy a oslavili tady další výročí svého seznámení. Loni vyhráli sele, a museli ho s omluvou vrátit. Sele se do paneláku jako domácí mazlíček nějak nehodí a aby ho zabili a snědli, na to neměl ani jeden z nich povahu.
Pro výhru s číslem 122 šel Tomáš. Když balík rozbalili, nevěřili vlastním očím. Jejich mísa se k nim zase vrátila…
Jitka Dolejšová
Nahrávání ...