V minulých dnech se na Vanilce objevilo několik vzpomínek na vojenskou službu. Nevím, zda dámská část čtenářů tyto příspěvky dostatečně vychutnala, ale ohlas měly pěkný. V roce 1991 jsme v Bontonu natočili první soukromě produkovaný film po Listopadu – Tankový prapor. K příležitosti premiéry jsem tehdy vypsal anketu s mottem Bylo-debilo, aneb 100 nejneuvěřitelnější příběhů z vojny. Sešlo se tehdy neuvěřitelných 15.000 dopisů. Z těch jsme vybrali vítěze a já potom nejzajímavější příběhy zařadil do dvojknihy Jizvy na zip/ Bylo-debilo.
Pokud bude zájem, dám opět 
nahlédnout do doby, kdy se neuvěřitelné skutečně mohlo stát skutkem…
KEBY TO BOL IMPERIALISTA
V armádním středisku vrcholového sportu probíhají ostré střelby. Kulky sviští, zasažené terče padají. Trefit plechového panáka z pistole na padesát metrů není úplně nejlehčí. Nepodaří – li se, další palpostoje na pětadvaceti metrech, a to už trefí každý. Nakonec přichází štáb a v něm obávaný politruk mezi vojáky přezdívaný „čapatý Ježíš“. S odhodlaným výrazem a namířenou armádní pistolí kráčí vstříc figuríně. Padesát metrů - panák stojí. Dvacet pět metrů – nic. Nedbaje předpisů kráčí tento syn slovenských hor stále vpřed. Pět metrů. Rána. Panák stojí dál. Zklamaný se vrací na základní čáru. Tam se jeho obličej rozzáří jakýmsi vnitřním světlem a on, věrný svému vyznání, pronáší slova, jež se nezapomínají: Joj, keby to bol imperialista, dostal by som ho!“
V.K.
PLOT
Četař aspirant J.P. dostal rozkaz vybudovat se svou četou další dvousetmetrovou část drátěného oplocení kolem střelnice. Po dotazu, kde dostane betonové sloupky a drátěné pletivo, ho nadřízený seřval s tím, že o rozkazu se nediskutuje a rozkaz se bez zbytečných otázek plní. V boji taky nikdo nikomu neradí…Četař aspirant J. si poradil. Z prvních dvou set metrů hotového oplocení nechal stáhnout drátěné pletivo a vykopat betonové sloupky. Na svém úseku nechal sloupky zase zasadit a napnout na ně získané pletivo. Pak šel veliteli nahlásit splnění úkolu. „Vidíte, že to jde, když se chce,“ konstatoval s uspokojením velitel.
J. S.
NARUŠITEL
Svítá. Dva pohraničníci se samopaly střeží u drátěného zátarasu. Najednou za ním něco zašustí. Překvapivě se tam objevuje štíhlá postava s pouzdrem v ruce a batohem na zádech.
„Stůj. Ruce Vzhůru!“
Postava běží zpátky. Nereaguje na varovný výstřel. Když jim uteče, mají na krku prokurátora. Z pouzdra vypadne utíkajícímu něco lesklého zastaví se zvedne to. V tu ránu vyjekne vojenský samopal. Postava padá.
Je ticho. Přibíhají k němu. Nehýbá se. Chlapecký pohled upřený nehybně do nebe. V batohu pár kousků prádla a notový sešit nadepsaný VIVALDI. Těžká vojenská bota šlápne na podlouhlý lesklý předmět opodál v trávě: Flétna.
J. H.
Jan Krůta
Obálka knihy repro obrazu ak. malířky Kamily Ženaté
Nahrávání ...
No Jene ještě že jako žena jsem nemusela na vojnu, ale zažila jsem s ní své.Můj první manžel byl cizinec, trvale žijící od dětství v čechách, otec ital , matka němka, a musel samozřejmě na dva roky na vojnu . Sloužil na čáře v Boru u tachova a to v roce 1968 a v srpnu téhož roku byl nasazen do posádky do Kbel u Prahy , kde čekali na rozkazy od generála Svobody.Tři týdny nesměli volat , psát , vycházet. Já se ten rok stala po prve matkou a ani jako maželka jsem ho nedostala k telefonu.A za 19 let mě to čekalo se synem, který rukoval do Topolčan a svoje si užívali od slováků. No podařilo se mi ho dostat domů z této nesmysné doby strávené na této šikanující a mozek vymývající institucí a přechodném bydlišti….. co se týká těch přebíhajících vojáků na druhou stranu , tak to se mému muži též přihodilo a měl z toho noční můru.Sám nakonec odešel do jiné země taky. JO jo vskutku bezva vzpomínky , jak jsem ve 22 letech , s dítětem v náručí na jedné straně a manžel na druhé…….
Jó, paní Eliško, pan manžel byl charakter!
Asi nepotěším autora ani případné jiné, kteří poznali vojnu jako ztracený čas a utrpení skvělých statečných chytrých rozumných správně orientovaných vzdělaných politicky citlivých devatenáctiletých kluků pod knutou debilních komunistických kanibalisticky masožravých omezených lampasáků. Sloužil jsem jako záklaďák v letech 1965-67 (Honzo, jsme stejně staří, tedy já jsem oproti Vám kluk o celých 27 dní mladší) ve Vyšnej Šebastovej na periferii Prešova. Ano, vojnu jsme brali jako nutné zlo. Ale mohu říci, že za celou dobu vojny (kromě poměrně krátkého období mazáctví ze strany druhoročáků – které apropós s násilím, loupežemi a šikanou na bažantech v době po roku 1990, kdy vojna byl jeden jediný bordel, byo jako vánek proti letní bouři) jsem se s žádnou idiocií nesetkal. A nevěřím, že jen proto, že to byla „zlatá šedesátá“. Docela se domnívám, že záleželo a záleží na obou stranách „barikád“. Jistě, PŠM (pro dámy – politické školení mužstva) bylo poznamenáno ideologií dvou nesmířitelných vojenských a politických bloků – my tady a oni tam, my ti dobří, oni ti špatní. Dnes je to obráceně a nemálo lidí se ptá, jestli je to teď správně. Jestli je třeba správné, aby naši kluci to „naše správné“ kulomety vtloukali do hlavy muselmanům, jejichž mozek, který dosud nic jiného, než korán, nepoznal, to naše správné není schopen pochopit. Ale to je už o něčem jiném.
Klidně si dovolím tvrdit, že jsem na vojnu odcházel jako kluk a vrátil se jako skoro chlap. Fyzicky mnohem zdatnější, psychicky odolnější, s podstatně širším rozhledem, samostatně se rozhodující a schopný se postarat sám o sebe, zvládající další problematiky lidských činností (práva jsem dělal až pak).
Existoval-li v té době u našich útvarů, kde jsem sloužil (školní letiště košické letecké školy), nějaký debilismus, těžko říci, asi šel mimo nás. Anebo jsme byli takoví debilové, že jsme ho nerozpoznali.
Ale Tankový prapor, Černí baroni a případně další filmy z té doby, stejně jako ty rozprávěčky o vojenské debilitě lampasáků a genialitě mužstva, se dobře poslouchají.
Avšak „Hořící sníh“ podle Bondareva (a knížka tím spíš), Honzo, to je jiná káva!
Lexi, jsem moc rád, že jste tohle napsal! Do „veselých historek z natáčení“ je třeba přinést i jiné pohledy, abychom nekreslili naše mladá léta (a nejen ta na vojně) jako téměř koncentrák. Občas jsou hlavně mladým tak prezentována. Díky! A některé ruské válečné filmy byly opravdu výborné, což nemá nic co dělat s ideologií!
Jó, jo – obhajovat pravdu je těžké a musí se to umět. Já to neumím, tak alespoň Lexovi , který to umí, nadšeně fandím.
Narušitel – J.H.
Neuveřitelné, mladý kluk s pouzdrem v ruce a batohem na zádech chce překročit stát.hranici a mladí vojáci-pohraničníci ho po výzvě stát,ruce vzhůru zastřelili ? Ve kterém hororu jste to viděl ? Nechcete tvrdit,že na hranici Československé republiky ?
Žila jsem pár roků poblíž vtedejší západní hranici,měla jsem dvě malé děti. Nezastřelili nás a ani naši vojáci nikoho nezabili. Ano,střílelo se . Cvičně na střelnici .Bohužel,postřelil se mladý voják z nešťastné lásky, dodnes má ochrnuté dva prsty na ruce.
Pane Krůta, Vaši knížku si určitě přečtu ,ale jak budu vědět,že jste popsal pravdu ?
Další můj dotaz : opravdu se střílí s armádní pistole na 50 m vzdálený terč ? Už jste to zkoušel ?
Přeji všem hezké dny.