Řekněte si se mnou pomalu a nahlas: Velehrad. Slyšíte, jak velebně zní? On taky Velehrad velebný je. Je velebný, velkolepý, majestátní, rozložitý, starý a slavný. Krásný však není. Ohromoval mne mohutností.
Nejdříve vás však musím vyvést z jednoho omylu. Všichni se totiž domníváme, že právě tento chrám založil Cyril s Metodějem, kteří, jak od školních dob víme, sem přišli šířit křesťanskou víru. Pravím vám, nikoliv. Jejich chrám stál na místě dnešního Uherského Hradiště, alespoň to tak potvrzují nejnovější archeologické výzkumy. A když pak Velkomoravská říše zanikla, sdílel její osud i chrám. Tento Velehrad, o němž je řeč, se začal stavět roku 1205, a stavěl se pětačtyřicet let. Zásluha se připisuje olomouckému biskupu Robertovi, moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi, jeho bratru, českému králi Přemyslu Otakarovi I. a dvanácti mnichům cisterciákům, kteří sem byli pozváni z českého kláštera v Plasích. Učení mniši tu přepisovali knihy, psali knihy nové a učili venkovany, jak moderně obdělávat pole, aby měli úrodu. V té době prožíval Velehrad skutečnou slávu. Pak to s ním šlo, jak se lidově říká, z kopce. Nejdříve jej roku 1421 vypálili moravští husité a sto padesát let klášter přežíval v troskách. Za třicetileté války byl znovu vypleněn. A když jej v době baroka začali opravovat, vypukl požár a všechno zničil. Nakonec císař Josef klášter zrušil, jmění zkonfiskoval a chrám se začal rozpadat. Až roku 1863, kdy se slavilo tisící výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, oživila se i cyrilometodějská tradice, chrám a komplexy klášterních budov se začaly opravovat, opravovaly se, opravovaly a opravují dodneška. Dnes patří chrám svatyni řádu jezuitů. Snad na mne za tuhle stručnost jezuité neuvalí klatbu.
Kdybych byl průvodcem, tak bych hned u vchodu do baziliky začal s podrobným výkladem, protože je opravdu co vykládat a na co se dívat. Někdo by se více zajímal o architekturu, někdo zas o fresky, obrazy a sochy, někdo by obdivoval barokní kazatelnu, kůr a varhany, jiný by se nechal unášet barevnou škálou mramorů, jimiž jsou tu obloženy stěny, věřící by se více dívali srdcem a já, já se ze všeho nejvíce obdivoval chórovým lavicím. I když ony víc připomínaly královské trůny, takže jsem se vůbec neodvážil usadit se do té vyřezávané nádhery, která vzdává hold polím, sadům a vinicím a je obklopena šedesáti sochami vyřezávanými z lipového dřeva. Prý je to klenot moravského baroka, a nepochybuji o tom ani na okamžik, jen mi připadalo osudově nespravedlivé, že jméno řezbáře je neznámé, upadlo v zapomnění. Možná by v zapomnění upadl i sám Velehrad, protože byl mnohokrát ve svém trvání vytěsňován z historie, kterou si doba tvořila k svému obrazu. Když však v dubnu roku 1990 sloužil papež Jan Pavel II. před velehradskou bazilikou bohoslužbu, přijelo půl milionu poutníků z celé republiky, bohoslužba se dokonce přenášela televizí, a tehdy se Velehrad znovu zapsal do vědomí národa velkými písmeny. A věřím, že i nesmazatelnými. Vždyť tady před jedenácti stoletími zazářilo světlo naší civilizace a kultury. A tak si se mnou na závěr znovu pomalu a nahlas řekněte: Velehrad.
Slyšíte, jak velebně zní? Zní velebně, protože velebný je.
Nahrávání ...