Nejlepší jsou neplánované akce!
Svatojánská noc…! Pro mě toto slovní spojení bylo vždy spíše jen obrat z krásné literatury. Tušila jsem cosi o pokladech, skřítcích, čarovné moci a pak těch broučcích, co si tak rádi vařili zelnou polívčičku… Až do letoška.
Mám ráda víru v zázraky a nemožné, nejednoznačně nejisté konce. Také mám ráda tradice a lidové zvyky.
Ráda nechávám rozum zabouchnutý za dveřmi a představy puštěné volně do prostoru.
Jako dítě jsem dokázala sedět hodiny na posteli s očima otevřenýma a přesto zavřenýma, abych nenechala představy uniknout. A od kostry tvořené pohádkou, či příběhem právě přečteným, dále odvíjela.
Co by bylo, kdyby bylo, nebo nebylo…
Výchova mých rodičů byla však spíše „praktická“ a možná i proto se imaginaci snažím o to více ve svých dětech podporovat.
Velikonoční zajíc, Zoubková víla, nebo skřítek Nepořádník jsou u nás až přehnaně vítanými hosty.
Každá padající hvězda musí ve svém nekonečném pádu být doprovozena tajným, nevysloveným přáním. A žádné teorie o hořících meteoritech naši víru v jeho splnění nezničí.
Trvám na tradičních zvycích. A ty leckdy shovívavě útrpné pohledy rodiny nevidím.
Zvyků dodržovaných je u nás poměrně dost, ale „svatojánská noc“ v mém nepsaném seznamu tradic dosud, snad i trochu překvapivě, zatím chyběla.
Letos se ale rozhodla, že si mou přízeň získá. A začala o to usilovat docela nenápadně už noc předtím.
Zcela jednotvárná, povinná, večerní procházka se psem byla úplně proměněna mým užaslým pozorováním světluščího hemžení. Jejich studeně namodralá světýlka ve vlhkém, spíše jen cítěném, oparu od potoka postupně vyvolala tajemně šimravý pocit. Druhý den pak byl celý ve znamení „svatojánské noci“, která na mě vykoukla opravdu snad i pod tím zdviženým víkem popelnice.
Docela dlouho jsem odolávala a její zapsání do seznamu jsem odmítala. Ale s přibližujícím večerem jsem opět pocítila to tajemné šimrání a rozhodla se, že pro začátek alespoň seznámím zbytek rodiny (spíše tedy tu část rodiny, která mohla potenciálně projevit zájem) s problematikou jednou za rok se odkrývajících pokladů.
Nahodila jsem udici v podobě líčení možností nečekaného zbohatnutí nálezem pokladu a starší dítě, zřejmě v nejbližší době plánující nějaký větší finanční výdaj, se chytlo.
Můj plán v podobě pronásledování svatojánských mušek za účelem nalezení cesty k pokladu, byl ihned odsouhlasen. Akorát že dítě v něm ihned odhalilo pár nedokonalostí a trhlinek.
„Maminko, musíme si vzít s sebou lopaty! Přeci se pro ně nebudeme pak vracet? To bychom se zbytečně zdrželi…“
Materialistické pojetí celé akce ze strany dítěte mě sice lehce zamrzelo, ale vzhledem k nízkému ohlasu u zbytku rodiny, jsem se rozhodla, že svým nadšením zkrátka donutím tu imaginaci zvítězit nad mamonem.
Víra v zázraky musí být ale vždy podpořena nějakým hmatatelným úspěchem. Zamyšleně jsem se odebrala do ložnice a přemýšlela, co by se tak mohlo stát falešným pokladem. Vysypala jsem na zem tašku s dlouho nepoužívanou bižuterií, která se za léta života ženy nastřádala. Rukama jsem se nostalgicky probírala všemi těmi korálky, náhrdelníky, přívěsky, náušnicemi… a jinými „poklady“, a pak vyrušena blížícími se kroky jsem něco z toho rychle naházela do připravené sametové mošničky. Zrovna v momentě, kdy mošnička, ve snaze zůstat očím přicházejícího skryta, poněkud nekoordinovaně přistála za postelí, dorazilo starší dítě s úvahou, že takový poklad bude jistě ukryt v nějakém kovovém obalu, protože je jasné, že nic než kovová truhla by nemohla přestát hlodající zuby času. Přímá logika v jeho uvažování silně narušila můj koncept pojetí celé věci, ale musela jsem mu dát za pravdu. A začala usilovně přemýšlet, co by mohlo nahradit kovovou truhlu.
O chvíli později jsem zadumaně pozorovala drobná zrníčka mleté kávy Illy, která mizela v levotočivém víru kuchyňské výlevky.
Kovovou truhlu mám!
S truhlou v ruce jsem pak, pod nějakou „děsně nenápadnou“ záminkou odkráčela směrem k lesu.
Houstnoucí tma a vzpomínka na včerejší hemžení světýlek mně ale nedovolila jít moc daleko. Koneckonců, kde je psáno, že poklad se skrývá hluboko v lese? Po kratším váhání jsem truhlu rychle zasunula do hustého porostu hned vedle cesty tvořené rozpadávajícími se kusy betonových panelů, které tu zbyly po provizorní příjezdové cestě na staveniště.
Zkontrolovala jsem ještě, zda ta nerezová blyštivá věc není z cesty viditelná a vydala se zase rychle zpět. Po deseti krocích mě ale napadlo, že pokud se opravdu setmí, tak možná z „hledání“ pokladu se může pak snadno stát HLEDÁNÍ pokladu, vrátila jsem se a zkusila najít nějaké poznávací znamení. Nakonec ten zcela nemystický fakt betonových panelů místo cesty se ukázal jako užitečný a odpočítala jsem spáry mezi nimi od hlavní cesty. Prozíravé.
Po návratu domů jsem pak ihned byla postavena před nutnost zodpovídat otázky na přesné určení časového intervalu, od teď do doby, kdy dojde k setmění dostatečnému k tomu, aby bylo možné vyrazit pro poklad.
V momentě, kdy jsem již nebyla schopna další dotaz na stejné téma, jsme vyrazili.
Samotný akt vyzvednutí svatojánskou nocí odkrytého pokladu byl jednoduchý a vcelku rychlý.
Nastalo sice několik drobných komplikací, jako třeba vysvětlit dítěti, proč, přes mnou předtím proklamovanou teorii, že „k pokladu budeme vedeni svatojánskými broučky“, směr hledání možného pokladu zcela nesmyslně prosazuji v oblastech svatojánských broučků zcela prostých.
Ona i ta má prozíravost se ukázala zřejmě nedostatečně prozíravou, protože účelnost spár v betonech jako poznávacího znamení za světla a za tmy jest rozdílná…
Samotné objevení pokladu proto bylo provázeno nadšenými výkřiky „Jsme boháči!“ ze strany dítěte a z mé potom úlevným úsměvem.
Krabice od kávy Illy byla slavnostně donesena domů a tam v ostrém světle halogenových světel byl její obsah vyjeven.
Mise naplněna.
Spokojeně jsem usedla k televizi. Ale ještě jsem ani nepronikla do děje filmu, když jsem ucítila rušivý pohled v zádech.
„Maminko?“
„Ano?“ ne zrovna ochotně se otáčím na dítě ověšené náhrdelníky z korálků, cinkající mnoha náramky.
„Víš…“ opatrně pokračuje a přitom dává velký pozor na můj výraz, „ty věci…“
„Co je s nimi?“
„Já mám dojem, že jsem je viděl u tebe…už předtím…“
Mlčíme. Díváme se jeden na druhého. Já přemýšlím, jak se k této situaci postavit.
Pak se konečně odhodlám k odpovědi: „Určitě ne. Já je jistojistě nikdy neviděla!“
Dítě je na tahu. Je vidět, že zvažuje, zda předstírat víru v kouzlo svatojánské noci, nebo přiznat…
Napjatě čekám, jak se rozhodne.
„Hmmm… Možná se pletu, třeba máš jen podobné věci…Velmi podobné…“ dodá a u toho se trochu spiklenecky usměje.
Já se také usměji. A pak předstírajíc zaujetí filmem se snažím si to pro sebe nějak uzavřít.
Nevím, jestli jsem kouzlem svatojánské noci podpořila imaginaci, ale jsem moc ráda za ten spiklenecký úsměv
A poklad, ten jsme přeci našli!
Jana Tomasová
iStockPhoto
Nahrávání ...
Jani,
)
tohle je moc krásné psaní. Také miluji pohádky, záhady a chci věřit na všechny víly, skřítky, duhu a další fantasy bytosti. I když můj tatínek vědec měl ke všem jevům reálné vysvětlení, v tomto mém snění mě podporoval a tuhle hru na pohádky se mnou hrál i v pozdním věku. A já jsem toto snění předávala synům. V očích jejich biologického otce jsem byla „střelená matka“. Ale já si myslím, že hrát si na pohádky nemá v reálném životě tak katastrofický vliv na výchovu.:-)) A tak se u nás pořád píše Ježíškovi o dárky a dává se dopis za okno. Místo původních kreslených přáníček tyto nynější začínají: „Milý Ježíšku, pokud Tě to finančně nezruinuje, potřeboval bych…“:-)) Pamatuji si, jak opět probíhalo společné „psaníi Ježíškovi“. Synové měli tenkrát před vojnou.Vždy u toho byla legrace, protože já trvala i na namalování vánočnícho stromečku.:-))Mělo to i praktické využití, že nebyl potom problém vymýšlet, co koupit.Následovalo položení psaníčka za okno z venčí každý ve svém pokoji(i já). Jo, jenže v noci přišla vichřice a já v noční košili a bundě naháněla psaníčka po ulici a poli okolo. Protože, kdyby někdo ty dopisy četl, zavřeli by nás všechny do blázince!
Ale jednou jsme měla tu čest a uviděla začátek duhy. Byla jsem na projížďce na kole u lesa. Něco neuvěřitelného!Asi 1,5m ode mne byl keř a ten byl celý duhový, tam začínala, jakoby se drala ze země. Byla jsem jako omámená, takové divné brnění a bzučení ji doprovázelo. Když jsem se jí chtěla dotknout, posunula se. Posouvala se asi 20metrů a potom se zvedla ze země vzhůru. Moc jsem litovala, že jsem tenkrát ještě neměla foťák, byl by to asi neuvěřitelný snímek. Přijela jsem domů plná dojmů a popisovala vše našim a synům a že tam byl určitě hrnec zlata pod tím keřem, že jdeme kopat. Jo, nešli jsme, ale představa to byla krásná. Ale největší byl ten zážitek.
MAYO- úplně vám rozumím
Ještě k tomu příběhu něco dodám.
S tou padající hvězdou to bylo u nás ještě složitější. Jednou za mnou můj syn přišel s tím, že slyšel, že padající hvězda je ve skutečnosti meteorit. A povídá: „Maminko, já vím, že to nemůže být pravda! Víš proč?“
Já tedy nevěděla. A on řekl: „Protože ŽÁDNÝ meteorit nemůže plnit přání…“
J.
Jo, tohle znám!:-))
) No, já nepiju, já to jen zaplatila:-)) Nakonec všichni pochopili, že psát Ježíškovi je naprosto normální! 
)
Jani, ještě jeden trapas nastal. Synové byli oba společně na vojně u stejného útvaru a když se jednou sešli na cimře, tak ten starší pronesl k bráchovi. „Ty Mirku, neměli bychom napsat Ježíškovi? Je nejvyšší čas.!“ A spoluvojáci je měli za úplné dementy! Asi jsem fakt byla „střelená matka“, ale útvar jsem si naklonila svou bábovkou, velkou jako kolo od vozu, která chodila v balíku 1x týdně ve dvou kusech. A potom, když mě vojcli viděli a já s nima šla na pivo, už bylo vše v pořádku!
Psát Ježíškovi je určitě normální v jakémkoliv věku
J.
Milé holky, nezlobte se, že Vám takl říkám, to je nádherná debata!!! Díky, Jazzík.
Lidi zlatí vanilkoví! Jsem ráda, že tu je tolik krásy a lásky.
Já před chvilkou dorazila z chalupy na Šumavě(o hodně dýl než normálně) a cestou viděla dvě hodě hrozný bouračky motorkářů, jednu na Šumavě a druhou doma ve městě a mladýho kluka pod plachtou. Je mi moc líto těch mladých a rodičů…..
Je mi moc smutno.
Em