Chtěla jsem toho vidět ještě hodně. Nekonečné kazašské pláně, když nad nimi zapadá slunce a vzlétají mohutní orli. Doufala jsem, že uvidím jednou keňskou safari, baobaby, kláštery v Tibetu, mayské stavby či skotská vřesoviště. Od puberty jsem toužila po Londýně a projít se po Abbey Road.
Říkala jsem si, jaké je to asi v Antarktidě, na Aljašce nebo na mysu Dobré naděje. Ovšem pěkně jsem se zasekla a jestli v tom budu pokračovat, neuvidím už nikdy nic. Několik let totiž mířím, stejně neomylně jako střelka k severu, k francouzskému jihu.
Když bylo jasné, že letos nikam nejedeme, polkla jsem knedlík v krku a začala vařit poněkud pohřební oběd. Kuře na kari s provensálským kořením. Mlýnek s kořením jsem koupila minulé léto na trhu v Aix en Provence. Aby toho nebylo dost, mlýnek určený nejspíš na ozdobu, se rozpadl přímo nad hrncem a místo provensálskými bylinkami byla omáčka ochucena těsněním, pružinou a malým dřevěným kolíkem. Kruci! Ke všemu se letos k novému mlýnku nedostanu. Ani ke své pravidelné každoroční dávce opravdového tepla, neskutečného světla a vůně borovic. Jako starý závislák jsem toužila po levandulových polích, Lubèronském pohoří, vinicích, kamenných statcích, vesnických trzích, nevšímavých francouzských psech a cikádách. Jenže bude houby. A ne lanýže z Vaucluse…
Mám dobré kamarádky, které se tam už několikrát se mnou stovky kilometrů štrachaly a možná by měly mít svatozář. Marie nesnáší vedro, Táňa jízdu autem a Libuši přivádí k šílenství, že jedeme do země, kde se hovoří jazykem, který nám nic neříká. Je sice pravda, že jsme, pokud jde o francouzštinu, naprosto nemožné a celou dobu si například myslely, že v obchodě s nápisem „Brocante“ (vetešnictví) prodávají krůty, ale jediné krůty jsme široko daleko byly my. Na druhou stranu se Libuše bravurně dohovořila s Francouzem, po kterém u zavřené benzinky chtěla, aby nám natankoval vlastní kartou a to prosím ovládala pouze zájmena „moi“ (já) a „toi“ (ty). Francouz jen koukal. Ale tankoval.
Letos prý nejedeme. Z různých důvodů. Marušku bolí kolena, Táňa šetří na Kostariku a Libuši, která se začala věnovat tarotu a okamžité věštbě vyšlo, že Francie není letos žádoucí. Splaskla jsem jak nafukovací balonek. Pak jsem se snažila najít v tom zlu něco dobrého. Nebudu rigidní a namířím to jinam. Do Řecka či Chorvatska.. Také možná do Toskánska, je přece hodně podobné Provenci…
A pak jsem řekla ne! Dovolená někdy vysiluje jak zákeřná choroba.Všechno to rozvažování, jestli tašku nebo kufr, řízek prsní versus stehenní, prášky na zácpu či průjem, spací pytel – peřinu, opalovací krém s patnáctkou nebo dvacítkou, je důležitější fén, žehlička na vlasy či otvírák na láhve… mě narušuje rovnováhu. Teď budu mít klid. Nebudu kupovat šortky, kartu do foťáku, Raid proti komárům, nebudu balit, měnit peníze, zkrátka nic.
Koneckonců malou Provence doma mám. Levandulové pole o rozměrech pět krát pět už několik let pěkně bují, tymián a rozmarýn v nádobách, olivovník v květináči a pinie jako bonsaje… Mezi tu nádheru se usadím a budu si to užívat. Představovat si, jak jedeme směrem na Apt. Při druhé skleničce francouzského červeného si možná na trhu koupíme česnek a olivy. Pak namíříme do Carpentras a Gordes, kde si dáme pod platanem kafíčko a v Les Mes budou chlapi od hospody okukovat české auto…
Francouzi také obdivovali naše vanilkové rohlíčky, které jsme do Provence začátkem léta přitáhly, chutnaly jim moravské koláče i slivovice z tašky první pomoci. Hleděli v úžasu na české stravovací návyky, kafe v termosce (aniž by tušili, že bylo zalito horkou vodou ze sprchy v jedné z Formulí…) a amalgánové plomby. To, když jsme dostaly záchvat smíchu při představení číšníka z restaurace ve Vauvenargues, který nám předváděl zvíře, které hodlal servírovat. Jednalo se o jehněčí, vypadal při tom jak starý kozel a my se cítily trochu jako slepice. Celý ten zvířecí guláš skončil tím, že jsme si daly pizzu a zavařily tím na nacionalistickou náladu.
Teď sedím sama uprostřed levandulí a rozjímám. Není to zas tak špatná dovolená. Vůně a barvy jsou autentické, České středohoří připomíná Lubèron. Akorát – nejsou tady cikády.
Vtom začne řvát sekačka.
Soused odnaproti není Francouz, léto-neléto, pracuje jak divý.
„Ty kreténe, jak držíš tu větev…!“ řve na syna.
Oh la la!
„Espèce de crètin ….“ zní přece jen líp.
Provence se vážně nedá nahradit.
Magda Jogheeová
Nahrávání ...
Všude je krásněa je tolik míst, kam bych se moc ráda podívala. nepodívám… Ale každá touha, a tím víc, čím je silnější, ubírá schopnost vidět krásu jinou, tu obyčejnou, všední, po které se nám srdce nesvírá… Ale ona je. Věci a obyčejné zvolání kreténe!! Patří k okamžiku, patří k tomu našemu českému a pěknému dni… Tráva voní, posekaná… Sekačka řve, ale to vědomí, že jsem, a mohu, a mám… Kdo mi tyhle chvíle může zakázat, a je jich všude tolik… Jojo, je tolik míst kam bych se tak ráda podívala.. nepodívám.Očima naší Ivet, jsem vděčná osudu i svýmu Bohu, kterýmu se všichni vědoucí smějí, za všechny.. Za městem v polích, na zahradě kde nějaký kretén seká v neděli trávu, za řekou, za rybníkem… Vnímám všechny Ondry rybáře, všechny ty chtivce na kolech na silnicích a vůbec, všechnz, kteří nepohrdají těmi dny,za kterými se nelítá, které skoro nic nestojí.. ale voní krásně, ať je ráno, ať praží polední slunce, ať prší, ať se snáší večer, nebo noc.. Hezký den
Peggy, ráda Vás tu vidím a Vaše řádky mě oslovují.
Po pravdě ale musím přiznat, že miluji Provance. Je to přenádherný venkov, bez velkých měst, kde je klid na vnímání každé krásné maličkosti. Je tam jiné světlo, jinak vypadá i mlha, je to jedna velká pohádka.
Každá lokalita má něco svého, tu někdo tvořil, maloval, psal, jinde vznikl např. fauvismus. Jak je krásné posedět v kavárně, kam chodíval Emil Zola se Cezannem,………
Měla jsem tam několik let dceru a díky tomu jsem poznala i obyčejný život.
Vybavila se mi veselá příhoda, kdy jsem se jela projet na kole a zároveň se podívat na rozcestí, kde byla velká tabule se zakreslenými cyklistickými stezkami. Už když jsem se blížila, přicházeli dva muži, které jsem dobře odhadla, nebylo to ani těžké, měli na sobě barevné kraťasy a sandály na ponožky. Ten jeden říkal, česky, že ho jeho stará pěkně se..,protože je naštvaná, že ráno nevylezlo slunce. Nedala jsem na sobě znát, že rozumím a studovala jsem mapu. Ten druhý muž říkal, hele Tondo, půjdeme se vožrat, hned bude líp,….Celou konverzaci jsem ustála a nasedla na kolo a v tu chvíli ten první povídá, “ hele vole, podívej se, ty francouzky mají ale pěkné zadky.“ To už bylo příliš, tak jsem se otočila a prohodila něco v tom smyslu, že to slunce určitě vyleze,………..
Wow..! Camilo, tak poklona stála za to!!! Ale já zase jednu mou..( ani jsem do Provance nemusela..) Kluci co je zaujme tenhle objekt jsou po celým světě.. Je fakt, že na Francouzku jako vy nevypadám…
) za mnou kamion. Místo aby přidal a předjel, naopak zpomalil a šinul si to pomalu nejdřív za mnou a začal troubit.. No jasně že jsem se otočila a vyvalaná koukala, jakože o co jde? No a kluci vyklonění z okýnka kabiny , pusu od ucha k uchu, malovali oběma rukama krásně zřetelnou a kulatou hrušku pr….e… Jak uštknutá jsem se otočila zpátky a šlapala s hlavou dolů dál.První ,myšlenka, co mi bleskla hlavou? panebože, mám velkou pr…el!! to je děs, když i kamion zastavuje!! Kluci přidali, a projížděje kolem mne,a palcem nahoru a vzdušným polibkem na dlani.. No byla jsem z toho několik dní rozsypaná a pořád sledovala svůj zadek v zrcadle.. Nakonec jsem se na to vykašlala,ať je jaký chce,myslím že jsem to uzavřela, že není tak zle, když jsem ještě viditelná…důvod je vedlejší.. Bude hůř, za pár roků mě přefiknou..:-))No jasně že tím kamionem!!! chichi…hezký den
Nedávno si to šlapu po silnici, muž šel přede mnou se psem ( české Provanc na berounsku