V honbě za WC jsem prolétla kolem obrazu sv. Kateřiny připisovaný Tintorettovi jak namydlený blesk. Nepamatuji si ani jediný tah a není to proto, že to bylo vloni.
Vhodila jsem do kostelní pokladničky euro, které mě opravňovalo k zapálení svíčky. Její plamen se zachvěl, jak jsem se zoufale modlila. Ať rychle najdu záchod! Třeba turecký..
A samozřejmě jsem nezapomněla na prosbu, abych se zase příští rok do St- Paulu vrátila. Člověk se někdy chová nevyzpytatelně a přiblble, což se právě stalo. Já, která v průběhu roku připomínám spíš velblouda, při pobytu v zemi skvělého vína začnu z neznámých důvodů sebou vláčet plastovou láhev, ze které pravidelně upíjím teplou, mdlou a nechutnou tekutinu.
Letos se chci vrátit. Už posedmé.
Od poloviny června vím, že budeme bydlet u Gordes a spávám na mapě. Ramena v Provensálských Alpách, hlavu ve Středozemním moři a pomalu mně z toho šplouchá na maják..
Kamarádky, se kterými tam pravidelně putuji, vymýšlejí program.
„ Letos bych už konečně ráda do Verdonského kaňonu!“ říká Táňa. „Je šance, že ho uvidím aspoň z okna auta v
průměrné osmdesátikilometrové rychlosti?“ Hluboké ticho.
„Potřebuji sůl z Camargue… Ale vidím…prostě vidím to černě,“ věští Libuše. Ticho.
„A co moje lanýže?“ přidává se Marie. „Chci letos do Vaucluse…“ Nic než ticho.
Regionální, národní a nadnárodní zájmy se míchají a jen těžko vyhovět čtyřem osobám. Zvlášť, když je něco (Camargue) daleko, něco (lanýže) roste v úplně jinou roční dobu a něco (propasti Verdonu) působí mírné závratě.
„Do St- Paulu letos nejedeme?“ ptám se nesměle. Začíná bouře ve sklenici teplé, mdlé a nechutné tekutiny.
„Sen Pól je zakázané město!“ protne ticho Marie. Hned je vidět, že je z učitelské rodiny. Ovšem vzápětí laskavě dodává.
„Samozřejmě, že pojedeme do St- Paulu. Pojedeme, protože já to město prostě miluju! Zase na vás budu čekat a nalívat se kávou. Zase mě bude bolet žaludek. Zase nakoupím zbytečná mýdla a neskutečně drahé přehozy na postel… do kterých pak zabalím camembert.
Marušku bolí koleno.Uličky tohoto městečka jsou pro její klouby stejně extrémní jako Himaláje. A tak každoročně vysedává v rozkošné kavárničce blízko „ Zlaté holubice“, kde visí originály Picassa, Signaca, Modiglianiho a dalších. Platili obrazy, když jim došly peníze. Sedí mezi mýdly, ubrusy a cikádami a trpělivě čeká, zatímco my se řítíme uličkami.
St. Paul je na jednu stranu trochu cirkus a Václavák. Na druhou stranu krásné uličky, ateliéry, obchůdky a galerie, muzeum moderního umění., sochy, mozaiky, erby..
Každý rok dělám malou saintpolskou inventuru. Chci vědět, jestli je dům č. 135 ještě na prodej, hrob Chagalla na svém místě a veselý Rodolpho dole u hospody vyhrává v pétanque… Také se potřebuji zastavit v galerii madame Nicol. Minulý rok jsme se daly do řeči. Sešpulila krásně pusu, když zjistila, že jsme z Čech. „Syn byl v Praze,“ řekla.
„Bože můj,“ vydechla jsem.. Tiše jsem doufala, že nejel taxíkem, nenakupoval, neseděl v restauraci a nepodnikal jiná dobrodružství.
„Říkal, že Praha je nádherná.“ řekla Nicol. Oddechla jsem si.
„Ukradli mu auto,“ dodala.
Rozsypala jsem obrázky. Kostel Église Collégiale, stará kašna, muzeum Chagalla a všechny místní památky se válely na dlažbě…. Nakonec jsme St- Paul zase poskládaly, uložily do krabice a v míru se rozešly.
Běžela jsem z kostela jako splašená. Vybírám zatáčku u keře oleandru. Do růžových kvítků močí nějaký monsieur. Ano, všimla jsem si, že francouzští muži si s oblibou ulevují, kde je napadne. Dělají to s takovou vervou, že na některých místech mé sladké země visí cedule, které tuto činnost zakazují. Škoda, že nejsem Francouz. Mohla jsem stát u keře, koukat vzhůru, pískat si a počítat mraky. Jako tady monsieur.. Je sice fakt, že na zádech nemám SPZ, ale jsem posedlá myšlenkou, že by to všichni poznali. je malé městečko. Nechci, aby místní říkali, že u nás chlapi kradou auta a ženy dělají úkon zvaný le pipi do keřů.
Chci se příští rok zase vrátit!
Magda Jogheeová
Nahrávání ...
Paní Magdi, tohle mi nedělejte…trpím velmi…
Hlavně popisem těch nádherných míst… No snad ve druhém životě..Třeba jako pták, nějaký cestovatelský, co lítá nad celým světem a trasy bere podle nálad… ach jo, a kd ještě blodíte? srdce bolí, ale přesto hltá každé psaní..dík.
Prosím o pokračování, v duchu jsem tam byla s vámi. To je můj sen se do těchto končin vydat a na všechnu tu nádheru si moci sáhnout. Zatímco běhám s konví po zahradě , pozoruji rajčata ve skleníku , tak v provensálsku se rodí nový den. Nový den plný slunce , vůně a touhy. Moje fantazie je nekonečná a mé vášně po historií této velkolepé zemi neukojené. Pani Magdalénko prosím o přídavek, děkuji……. být tak tím ptákem jak píše Peggy.!!!