Mělo to být klidné nedělní ráno. Celý týden jsem se těšila, jak budu dlouho spát… Jenže letka sýkorek bombardovala opakovaně moje střešní okno, kos nervózně stepoval na římse balkonu a vrabci spustili tak, že každému muselo být jasné, že nejde o kamarádské čimčarání, ale pusté nadávání.
Umím si představit, jak mě zdrbli. „Takových hodin a ona se válí v posteli.“ „Jak to, že ještě nesype…“ „Vstaň a pojď krmit…“ Nedalo se to vydržet. Vstala jsem a šla. Ještě když jsme bydleli na sídlišti v paneláku, v osmém patře, bylo krmítko na balkoně prázdné celé roky. Když jednou za oknem pípl pták, málem jsem rozlila kávu. Odstěhováním se na vesnici nastala fatální změna. V zimě to na naší zahradě vypadá jak na londýnském Heathrow a ve vypjatých situacích a při velkých mrazech připomínáme atlantské Hartsfield, kde odbaví nejvíc cestujících za rok.
Jako krmička hmyzožravých ptáků jsem se neosvědčila. Ačkoliv jsem si kvůli mláďátům vlaštovek vypadlých z hnízda vzala dovolenou a mouchy pro ně lovila v letu, nebylo to nic platné, nepřežila. Zato s ptáky vegetariány a těmi, co mohou všechno, problémy nemám.
Postupem času se stalo, že z ptačích budek mám satelitní městečko a slunečnici vozím v pytlích.
Zvykli si na mě, přestali se bát a bezstarostně prolétávají kolem mé hlavy, když sypu…. Jejich bosé nožky netrpělivě cupitají ve větvích stromů při čekání na snídani či oběd. Pravda je, že já mám na oplátku dobrý pocit, když spokojeně zobou a jídla je dost pro všechny. Jsem ráda, že moje sýkory koňadry se nemusely, jako ty v Anglii, učit otevírat hliníková víčka lahví s mlékem, aby se trochu napily … Na zhruba tisíci metrech čtverečních zahrady panuje většinou pohoda a harmonie. Pokud ji nezkazí poštolka nebo straka a jednou jsem v živém přenosu zažila dokonce okupaci:
Ve 13.00 hod. přiletěl pták zvonek a přátelsky zobal s ostatními.
Ve 13.10 se začal nevrle kolem sebe rozhlížet.
Ve 13.30 zobl modřinku do hlavy.
Ve 13.40 řval na ostatní a bránil vlastním tělem vstup do budky.
Ve 14.00 byl v budce sám. Připomínal poživačného Římana. Ležel rozvalen na hromadě semen, která mu padala přímo od zobáku rovnou pod břicho. Měla jsem strach, že praskne, ale nakonec odletěl a vypadal při tom jak nafukovací balonek.
Občas to u budek vypadá jako na besídce zvláštní školy.Kromě zpěvného ptactva přichází někdy i hrdlička, bažant a minule se pod budkou promenádoval tetřev. Působil trochu jako mauricijský dodo – blboun nejapný, když se začal cpát do malé budky až se otřásala v základech. Dobil ji strakapoud. Proklepl ji tak, že odletěla stříška a jeden nosný trám. Do toho se na lojové kouli houpal hlavou dolů brhlík, co vypadal jak trhlík a hýl, symbol hlouposti (jen proto, že se dá snadno chytit) si na tu podívanou přivedl celou rodinu…
Ovšem k mým nejoblíbenějším patří vrabci. Na jednu stranu nejrozšířenější pták na světě, na stranu druhou trápí ornitology jejich úbytek. Já mám vrabců dost. Mohla bych je vyvážet. Třeba i do Anglie, kde je jich také málo a vědci zkoumali, proč tomu tak je. Na nic moc zásadního nepřišli a vedlejší produkt bádání byl poznatek, že se zdržují u sídel bohatých lidí. To mě zarazilo. Nevím, jak to mají čeští vrabci, ale těm mým chuť k jídlu rozhodně nekazí nějaká hypotéka…
Nedávno mně upadla v kuchyni poklička a vrabci vyděšeně vzlétli. Asi jsem jim připomněla čínský pogrom z časů Maových. Tehdy chtěli vyhubit vrabce (ničitele úrody) a udělali to krutým a rafinovaným způsobem: lidé na polích mlátili kuchyňským nádobím a nedovolili vrabcům spočinout. Když pak po necelé půlhodině padli unavení ptáci k zemi, ubili je… Kvůli nim se snažím manipulovat s nádobím jemně a opatrně a když s ním mám někdy chuť praštit, rozmyslím si to.
Za krmení se mi ptáčci na jaře odvděčí. Na zahradě zůstávají, vyvedou mladé a kromě hmyzu vyzobají i mladé rostlinky, výhonky kytek a pečlivě oštípají pupeny ovocných stromů…. Já jim ale odpouštím. Mám je ráda.
Došlo mně, že city procházející žaludkem jsou pevné, jedinečné a vášnivé. A i když je pták symbolem svobody a křídla čímsi posvátným, vězte, že utáhnete tohoto úžasného tvora na vařenou nudli. Ačkoliv to ne, nudle jeho žaludku moc nesvědčí. Ale na slunečnicové semínko určitě!
Magda Jogheeová
Nahrávání ...
Magdi,
úžasné! Jsem ráda, že už nevypadám jako mluvka, když říkám, že ptáčci mi ráno klepou zobáčky na rolety, že mají hlad a misky jsou prázdné! Že dokáží spořádat jednu zavařovací sklenici slunečnice denně a že se na mě koukají přes okno, jak dělám u počítače. Já nepotřebuji hodiny. Vstávám v zimě kolem čtvrté a pracuji, kolem půl osmé mi klepou na rolety, že je ráno, v tu dobu je vyhrnuji a nastává obvyklý obřad krmení. Sýkorky to mají jako na letišti. Jedna hlídkuje a ostatní po dvou naráz jdou na krmení. Minulou zimu chodili na papáníčko jen vrabci a všechny druhy sýkorek. Letos jsem zaznamela nové přírůstky strávníků. Dlask,Budníček,Červenka,Čížek,Kos,Hrdlička a Strakapoud. Mám z nich opravdu radost. A Rehek domácí už má u nás letos druhé hnízdo s vajíčky.Jojo, zase mě čeká na zimu nastřádat krmiva, když jsem si je naučila, musím se připravit!:-))
Magdi, děkuji za tento článek.