Vanilka

Žiju na sídlišti. Když jsem byl malý, tatínek mě životem na sídlišti strašil. Byla to taková oblíbená triáda mojí neutěšené budoucnosti. Pamatuju si, že v ní figurovaly krávy, kterým budu dozajista utírat prdele (dámy prominou, otec je zemitý muž ze selského), slaná voda, na níž si nevydělám (to je mi popravdě fuk, například Cabernet Savignon, ročník 1996 v pozdním sběru mi přijde nesrovnatelně lepší) a panelák, ve kterém skončím. S kravkami jsme se nějak minuli, slanou vodu aspoň kloktám, když mě bolí v krku, ale charakterem bydlení jsem ono mýtické orákulum naplnil beze zbytku. Bydlím v panelovém domě ze sedmdesátých let. Zvlášť takhle v létě vycházím navečer na balkon se skelničkou vína (toho Cabernetu), dívám se, jak slunce rudne a tmavne obloha, a se zájmem, jejž by leckdo z hlubokého nepochopení nazval voyerstvím, sleduji kostku protějšího domu.

Za osvětlenými okny bytů se odehrávají kratičké etudy všednodennosti. V druhém patře rodina večeří. Otec s dcerou sedí u stolu, matka k nim pomalu přichází a ještě před dívčin talíř pokládá jablko. Nevědomky vytváří rembrandtovské zátiší, celé scéně tím silným symbolem rajské zahrady dodává neokázalou obřadnost. Usedá a všichni tři jedí. Skoro cítím tu domáckou atmosféru, o to vzácnější, oč řidší jsou chvíle, kdy se rodina – ta naše a každá – schází u společného jídla. O dvě patra výš a dva byty vlevo sbírá žena prádlo z balkonových šňůr. Pohyby, jimiž ho ukládá do koše, jsou odevzdaně monotónní, jako by v nich už byl zárodek únavy, bolavých zad a těžkých nohu z hodinového stání za stolem nebo žehlicím prknem. Jen dospělé oblečení, pánské a dámské, ani jedna dětská mikina, tričko nebo květované letní šatečky. Samota ve dvou…

V bytě napravo stará paní zatahuje strakaté závěsy s velkým vzorem. Je jediná v domě, všichni ostatní mají daleko praktičtější hlinkové žaluzie, jimiž lze okno dokonale zakrýt jediným pohybem. Polovina lidí to ovšem ani nedělá, v trvalé blízkosti cizích životů jejich potřeba soukromí zvolna vyhasíná. Představuju si, jak vypadá byt té paní se zataženými závěsy – ale moje fantazie mi pokaždé nabídne jediný interiér: pokoj mojí prababičky v dělnickém domku v Benátkách nad Jizerou. Při zatažených závěsech měl atmosféru divadelních kulis. Kdykoli zavadím pohledem o strakaté okno v protějším domě, přímo fyziky cítím pach vlhké omítky, starého dřeva a plynu věčně unikajícího z propanbutanové láhve babičina sporáku.

Na balkoně v předposledním patře sedí tělnatý chlápek v triku a kouří. Je to s největší pravděpodobností voják z povolání; dům naproti patřil posádce a bydleli něm výhradně důstojníci. Je mu mezi 50 a 60 lety. Potahuje z cigarety a přivřenými očima se dívá do osmdesátých let. Měl nejspíš nějaké ty frčky, polovina kasáren ho každé ráno zdravila salutováním a on odpovídal shovívavým pokýváním hlavy. Někdy si určitě potřeboval zpupně dokazovat svoji moc, ale někdy měl smírnou náladu, a když držel deveťáka, byl schopný se záklaďáky prokouřit a propovídat noc. Pak naše armáda vstoupila do NATO – a on už se nedokázal pořádně naučit anglicky. Po zrušení povinné vojenské služby a radikálním omezení provozu kasáren zůstal někde ve skladu nebo v zapomenutém kanclu. Na buzerplace, přes který pomalu prochází, teď potkává většinou jen ózetka a zdraví je první… Dokouří, vajgl pečlivě uhasí o betonovou podlahu balkonu a uloží ho do plechové krabičky, kterou jednou týdně vysypává. Ještě neztratil všechny návyky. Když náhodou zvedne oči mým směrem, pozdravím ho lehkým pokývnutím. Nikdy neodpoví.

Těsně pod střechou projde před osvětleným oknem nahá žena. Vyzařuje z ní smyslný půvab společný všem ženám, které nám nepatří. Buď je příliš bezelstná na to, aby si svou vydanost cizím očím uvědomila, nebo o ní ví. A ví také o své kráse. Ještě pět let bude takhle chodit, ještě pět let zahájí večer co večer Boží vernisáž. Pak se jednou zahlédne v nějakém zvlášť krutém úhlu ve stojacím zrcadle a od té chvíle se za okny začne trochu smutným krokem procházet měkký, bílý župan.

Otočím se a vejdu do bytu. Za stolem sedí můj mladší syn a večeří; ten starší je někde pryč, se svou dívkou nebo s kamarády. Za tři čtyři roky bude pryč i ten druhý a naše rembrandtovské zátiší se rozpadne. A za deset let už možná bude na šňůrách viset jen dvoje dospělé prádlo. Žena zabalená v bílém županu nese ke stolu můj talíř. Naleju jí i sobě ještě jednu skleničku a korkovu zátku hodím do krabičky od margarínu, co pravidelně jednou měsíčně vysypávám. Až dojíme, zkoukneme nějaký pořad v televizi a půjdeme spát. Než definitivně zhasneme, dojdu ještě do kuchyně zkontrolovat, jestli někde neutíká plyn, a naposledy se podívám na tmavá okna protějšího domu. Život v paneláku. Život v kostce.

Z autorova blogu Středník na portálu Novinky.cz