Vanilka

Redakce Vanilky cz. získala od paní Z.J. z Ústeckého kraje deník jejího otce Stanislava Š., který je nevelkým, ale unikátním svědectvím o posledních týdnech života seniora, který v 78 letech koncem října 2009 zemřel.

Pan Stanislav žil v Praze na sídlišti Ďáblice a do roku 1993 pracoval jako technik v pražském ČKD. Když jsme slíbili, že vynecháme všechny identifikační zmínky, dostali jsme svolení deník uveřejnit. Věříme, že i ve vašich rodinných archívech, nebo alespoň zásuvkách, se najdou podobná originální svědectví. Rádi je uveřejníme.

10. října Zase sobota, zase cesta pro noviny. Dole u výtahu parte nějakého Poulíčka nebo Pavlíčka? Prý bydlel v našem domě. V životě jsem ho neviděl a ani o něm neslyšel. Na tom parte nahoře věta: Byl jsi světlicí našeho života… Radši jsem mazal pryč, abych se nechechtal přímo tam. Světlice života! Lidi už snad úplně zpitoměli. To byl jeho život ohňostroj? Můj ne. Jel jsem do Vysočan, potřebuju nové křeslo a tam je nějaká velká prodejna. Křeslo jsem nevybral, připadá mi to všechno nějak náhražkové. Ale na ulici! Já stál přímo před naší fabrikou! Tehdá kolos jako hrom, dneska trosky. Úplně opuštěné a už napůl zbourané. Stroje samozřejmě pryč, jen padající zdi a kilometry potrubí. Naše fabrika. Celé ČKD je světlicí našeho života. Zazářilo už za pánů Kolbena a Daňka, pak svítilo na všechny světové strany, nakonec se rozprsklo. Není nic. Sedl jsem si do nejbližší vinárny. Takové za nás nebývaly, leda pár pěkně zahulených pivnic se smrdícími záchody. Za hodinu jsem vypil lahev! Do novin jsem se přitom ani nemrkl. Zapil jsem ČKD a šel domů. Nemohl jsem se dívat na televizi, myslel jsem na fabriku. Vlastně na lidi tam, na Sedláčka, na Vyšíka, na Krále. O něm jsme si říkali, že je žid. Vysoký, kudrnatý jako černoch a velký nos. Přivydělával si kondicemi z technického kreslení a strojních součástí. Jednou přinesl dvě tašky plné zabíjačky. Jitrnice, tlačenky, prejt, škvarky. Dostal to za nějakého repetenta, kterého dotáhl k maturitě. Hned jsme udělali hostinu, ale Král si nevzal ani kousek. Asi byl žid. Taky si vždycky, když přišel z dílen, myl ruce. My jsme si všichni přivydělávali, kolik let jsem brigádničil při inventurách v podnikovém skladu. Za pár kaček. Nikdo to nechtěl dělat a nikdy se to pořádně nedokončilo.

12. října  Volali naši, že mi koupí k Vánocům perfektní zimní boty. Prý super značka. To beru. Na obědě už plukovník nebyl. Skočím za ním do špitálu? Nevím. Jak bych se měl koukat na to místo, kde nebude mít nohu? 14. října Rádio: Proměna pražských nádraží se odkládá. No nevím, po tom, co jsem viděl v Holešovicích, bych to všechno svěřil ženistům.

16. října Mžitky jako hromy, ale pak to přestalo. Po neděli půjdu k doktorce. Ať mi to vysvětlí, když mám vyšetření na 1. Třeba budou stačit jiné brejle. Rádio: Vojsko koupí nové transportéry. Společně se Slováky. 90 kusů za dvě miliardy!!!! Od Italů. Nevybírali v soutěži, dohodli se přímo, prý nemohou ztrácet čas. Proboha, je snad válka na spadnutí? A v televizi: Nějakému osmiletému klukovi v Americe povolili změnu pohlaví. Teď je z něj roztomilá holčička. Seděl jsem, koukal a myslel, že je to sranda. Nebyla. Ale odteďka už vím, z čeho mám ty mžitky před očima. Z tohohle světa. Co na to řekne doktorka? Pošle mě do blázince.

(Zde deník končí. S ohledem na rodinu neuvádíme přesné okolnosti náhlé smrti pana Stanislava Š.)