Vanilka

Lepší byla hrabata, ta už měla nahrabáno – říkával můj děda, když se někdy neudržel nějaký ten stranický funkcionář KSČ, který se zapletl s penězi a pak o tom napsalo Rudé právo.

Ono jim nestačí žrát, oni při tom musí ještě i mlaskat – říkal  také o těch, kterým se to ono pověstné ucho od džbánu nakonec utrhlo. Tehdy se mnohé dalo ututlat, i když ne všechno – no,  nic nového pod sluncem. Jako tehdy  soudruh  ministr financí Barák stanuvše se  nepohodlným, stanul před socialistickým tribunálem a byl odsouzen. Což teprve pak později ještě větší ÚV partajnický „průserář“, semínkový generál Jan Šejna, který se stal nejen symbolem prohnilosti naší, byť  socialistické, armády, ale  paradoxně zároveň ztělesněnou předzvěstí politických změn socialismu  přetvářející se v socialismus s lidskou tváří. To když se těsně před Pražským jarem 1968 emigrací vrhnul přímo do náruče Pentagonu. Hotoví to žabaři proti dnešním funkcionářům a managerským magnátům, policistům i soudcům, kdy není měsíc, aby něco na někoho neprasklo.

Když nám  po pádu řádné vlády nastupovala vláda úřednická, dovolil jsem si napsat: Varuji před takovouto vládou! Mohlo by se stát, že by občané přišli na to, že to jde i bez politiků! A ono ejhle, ti Fischerové a Janotové si vedou nad očekávání dobře, místy ještě lépe. No jo – hlásají  hlásné trouby – a víte proč? Protože nemají politickou zodpovědnost!  A proč to tedy nešlo těm našim, do té doby vládnoucím politikům, kteří té politické zodpovědnosti dosud měli až až?! Odpověď je nasnadě. Neměli ji.    

Politika se až dosud dělala pro politiku a ne pro lidi. Nikdo z nich, a to odshora dolů, až po zastupitele všech obcí, nechtěl připustit, že je „jen“ úředník, což ve svém významu znamená  především sluha. Ani věřit se nechce, že byl jednou jeden král, tedy monarcha, a ten měl na svém praporci jedno jediné slovo –  SLOUŽÍM. Takže, že by přece jen návrat do éry hrabat? Jeden se nám tady před volbami rýsuje a  my jsme z toho jurodiví, že nově založená strana si ho zvolila za svého předsedu. Znamená to, že se blýská na lepší časy, když v jeho zákrytu je hned jeden z nevětších přeběhlíků ze strany do strany?  Jak to – ptají se nevěřícně občané jiných nevěřících spoluobčanů, že někdo tak nedůvěryhodný má náhle zase takovou důvěru, dokonce takovou, že dostane ve své nově založené straně, bez toho svého jediného,  sto procent hlasů?

Zdá se, že jádro pudla je v naší české povaze, (která je ve své podstatě, jak jinak, než dobrá).  Je na čase přiznání:  Jsme  národ, podvodníčků, zlodějíčků, vychcánků-v ženském rodě pak vychcanek, (i když ženy v tomhle klání mají zatím nepoměrně menšinové zastoupení)…  Čím větší rána, tím většího našeho potlesku dostává se ranařům z toho jejich poklesku. A víme sami  proč? Protože venkoncem musíme uznat, že když někdo přečůrá i ty nejvyčuranější, tak to už přece musí mít nějaké schopnosti! Takový politik, manager (a nebo i kriminálník, kterému se i přes ostnaté dráty a elektroniku podaří útěk z kriminálu), takovýto výtečník musí být po zásluze uznáván, dokonce veleben a vrcholem všeho, že i ctěn, když si jen svými vlastními silami dopomohl k tak velkému movitému i nemovitému majetku. A když už má ty svoje miliony a moc,  nemůže zůstat národu nastaven se svojí starou tváří – musí nastavit tu lepší, svěžejší – manželku vymění za ženu mladší, tedy krásnější.  Čas hraje proti nám – říká se a myslí se tím, že všechno jednou skončí. Leda tak smrtí!  Před tou si však ještě nutno zakřepčit. Prý to chce obměnu – to až ta další, třetí generace – říkají politologové. Vstanou  noví bojovníci -  říkávali komunisté. Novým lidem noví politici nachystají nové volby, nové příležitosti… A co když zase ne? Kdo těm to  pak spočítá, když zas a znovu začnou se stejnými, uším lahodícími  písničkami? Stejně tak i oni budou plány kout,  jak kdo s kým a pro koho malá domů? –  ptají se pesimisté. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě – odpovídají optimisté.  Lidé už dávno přestali mít důvěru v politiku  a politiky. Víte to vůbec, paní  a páni politici? Ti všichni se najednou nechávají slyšet,  že politika je u nás vyprázdněná. Kupodivu se toto neříká o politicích – proč asi! Ti mají už svoje břuchy a konta naplněná, a tak proč teď tedy nenaplnit naše hlavy svými slibnými sliby, i když ani dosud nic z těch předchozích nesplnili. Světe div se –  přichází s nápady z hlav nejnápaditějších – inu založit stranu novou, minulostí a tedy nesplněnými sliby nezatíženou a věřit, že volič uvěří. Jenomže ouha, kde vzít nové, korupcí nezkompromitované politiky?  Takže bychom mohli s klidem konstatovat, že můžeme klidně volit ty, které už známe a víme, co od nich můžeme čekat. Ostatně ti už dávno dohonili ve své hrabivosti hrabata, takže že by svitla TOP naděje, že snad oni už budou mít dost a konečně začnou dělat něco pro občany, obec, stát? Kdo zná ve svém okolí někoho takového, kdo má dost a nechce už více?  Já ne!

Přestalo fungovat právo, začíná se volat po morálce. Co církev, která měla být vždy morální autoritou každé společnosti A byla kdy? V bibli je psáno, že  lidé si neumí vládnout. O nás se tvrdí, že jsme jeden z neateističtějších států v Evropě. Také  tady se asi projevila historická zkušenost. Navíc si s ní nezadá ani současnost. Římskokatolická církev se vymáchala v aféře zneužívání mladých kněží svými homosexuálními staršími bratřími. Přitom bible homosexualitu označuje za hřích – dle dědiců Krista  dost možná smrtelný. Dovídáme se, že církevní hodnostáři s husitským odkazem kupčili s pronájmy svých kostelů a že židé si nafackovali v synagóze, když jim šlo o moc mezi sebou…  Jiné náboženství zase samo hlásá dokonce nesmiřitelnost s jiným náboženstvím, jedna svatá kniha zatracuje jinou. Jak se, proboha, zorientovat v tohle božím dopuštění?  Což teprve ve světě světském, politickém?  Co tedy uděláš teď, občane voliči?  Koho volit a nebo nevolit vůbec? Nebo si musíme počkat na svého vykupitele a nebo alespoň proroka. Což takhle prognostika? Jeden takový staronový se již chystá otevřít nám oči. Zase zpátky zapějme si  tu naši známou píseň dokola okolo stolalala.