Vanilka

Hledal jsem encyklopedii a vypadl na mne daleko větší poklad: VESELÝ ANEKDOTÁŘ (Nakl. Jos. R. Vilímek, nedatováno) A tak posílám Vanilce pro pobavení representativní výběr.

humor1 Synáček: Viď, tatínku, že je už jaro? Otec: Pst, nekřič tak, ať to maminka neslyší, sice bude chtít hned nový klobouk. _____________________________________________________ Venkovan: Prosím, mnoho-li pak stojí lístek do Vídně? Kasír: Osmnáct zlatých. Venkovan: Tedy mi dejte lístek na IV. třídu do Hostivaře. __________________________________________________ V kolektuře. Bába: Jsou tak dobrý, pane lutristo, řeknou mi, která asi numera v příštím pražském tahu vyjdou? Kolektant:“S radostí bych jim to, milá paní Madlenko, pověděl, nesmím ale, neboť jsem pod přísahou!“ V r. 1816 stěžovalo si obecenstvo každodenně v divadle Vaudeville v Paříži, že dámskými klobouky pohled na jeviště stížen jest. Ředitel divadla dal přibíti na dvéře vchodu následující vyhlášku: „Ke zvýšení zábavy obecenstva žádají se mladé a krásné dámy, aby napříště bez klobouků do divadla přicházely; ošklivé a staré však i na dále mohou klobouků používati.“ Tento prostředek pomohl. Pověstný český mathematik Jos. Jandera (nar. r. 1776 v Hořicích, zemř. r. 1857 v Praze), chtěje žákům dobře vštípiti pravdu, že trojčlenkou skutečně ze tří známých dá se nalézti čtvrtá neznámá, říkával posluchačům svým: „Já mám kuchařku Marjandl, a když neví, co by vařila, ptává se někdy mne, tu se jí otáži: „Máš mouku, máš vejce, máš mléko?“ A když řekne, že ty tři věci má, odpovím: „Nuže, vař knedlíky!“ Ejhle, tak ze tří známých nalezena čtvrtá neznámá.“ O slepém králi Janu Lucemburském, jenž vládl od r. 1310-1346, vypravuje Beckovský, že za svou slepotu se styděl, „ukazoval, jako by viděl; neboť mnozí na něho hledíce domnívali se, že on vidí jako jiný zdravý člověk, a proto když se kolby, honby a turnaje rozličným obyčejem konaly, on král přítomen jsa, odumřelýma očima na to vše se díval, ač nic neviděl, což z té příčiny činil, aby se někteří domnívali, poněvadž má v tom svou obzvláštní rozkoš, že to vidí a slepý není. Přišel-li jest kdo před jeho pokoj, žádaje skrze komorníka před krále vstoupiti, král ihned optal se, kdo jest a jak mu říkají, aneb v jaké je oděvu. Když pak vstoupil ten, jenž chtěl s králem mluviti, král jej přivítal jménem jeho, doloživ také někdy tato slova: „Hned jsem tě poznal po té červené atd. sukni.“ Někdy pak vezma knihy nebo list, držel je před očima, jakoby viděl, z čehož mnozí se domnívali, že král vidí. Až posledně komorníci jeho smích sobě z něho si činíce, oznamovali jemu někoho býti v černé sukni a on byl v bílé atd. Odtud poznáno bylo, že jest všeho zraku zbaven.