Vanilka

Pro všechny, kteří ještě neztratili hlavu.

Únor, měsíc k pomlouvání

V rubrikách: Reflexe

M. Černík | 3.2.2010 11

Měl jsem v úmyslu pomlouvat měsíc únor, protože si o pomluvu přímo říká. Ale pak jsem to zavrhl, jelikož za poslední léta jsme si veřejného pomlouvání zažili tolik, že i pomlouvání měsíce února mi připadá příliš levné a tendenční. Navíc si vždycky vzpomenu na spisovatele Jaromíra Tomečka, který by mi za takový přístup pěkně vyčinil.

On měl totiž dar objevovat nádheru i tam, kde ji odmítáme vidět a ani vidět neumíme. Omezím se tedy na konstatování, že únor je nejnevlídnější měsíc, zamračený, vlezlý, uchrchlaný, a pokud se mu něco daří rozhojňovat, pak jsou to chřipky, rýmy, kašle a smog. Rád bych mu přiznal něco lichotivého, ale nic mě nenapadá. I o tom velkém Únoru a jeho následcích se nedá povědět nic lichotivého. I jeho sníh zestárnul a zevšedněl. Je to ode mne nevděčné. Vždyť jsem v něm poprvé spatřil světlo světa a měl bych se cítit něco jako jeho patriot. Kdyby bylo na mně, tak bych únor v kalendáři škrtl. Rovnou bych skočil bych do března, ale ještě raději až do dubna. Květen a červen bych udělal dvojnásobný, aby nám jarní radování co nejdéle vydrželo. Ale co naděláte. Matičce přírodě se poroučet nesmí. To jsme poznali už v době, kdy jsme chtěli poroučet větru a dešti a dopadlo to nevesele. Budeme se tedy muset smířit s tím, že únor se nedá vyškrtnout žádným perem, tak jako se u nás škrtala mnohá jména. Máme tu tedy únor, nejnevlídnější měsíc, měsíc s černou pečetí havranů a vran, jejichž krákot se do nás zadírá jak střepy skla, nikdy v něm neuslyšíme zpěv. Třeba jeho osmadvacet dní si musíme promrzoutit a prochrchlat jen proto, abychom si mnohem víc vážili všech slunných a vlídných dní, které přijdou potom. Přiznejme mu, že jeho půvab spočívá právě v tom očekávání. Právě v tom pochmurném očekávání bychom mohli například udělat to, co obyvatelé ve vesnici Hasvik v severním Norsku, kde jim s únorovou mizerií došla trpělivost. Slunce se už neukázalo několik týdnů, období dlouhých nocí už mělo skončit v lednu, a navíc pořád zuřily sněhové bouře. Obyvatelé se teple oblékli a v takové únorové mizerii svou jedinou ulicí pochodovali k přístavu za širokým transparentem s nápisem: Žádáme vládu o lepší počasí. Jistě, svou demonstraci brali jako recesi, avšak alespoň se sešli, z  recese měli radost a poklábosili si při sklenici horkého grogu, kterou si dali v přístavu.

facebook twitter e-mail

Jak to vidíte vy?

  • Buďte první, kdo vloží komentář.

Co si o diskusi myslíte?

Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se Zaregistrovat se

Rubriky

Reflexe Orientace Osobnosti Příběhy Živá historie Styl Volný čas Výlety Literární dokořán

Další články od autora

  • Probouzení muže Umíš skvěle milá paní probouzet mne k milování a z mé duše vyhnat mračno až uvěřím na zázračno Když mi krásně říkáš už probouzí se ve mně…

    | 2.6.2010 0

  • Nejtajnější myšlenky Ženy? Veřejně se přiznávám vzrušuje mne na nich moje představa Každý muž i ten velmi velmi vážený nejčastěji myslí na ženy A já mám dlaně…

    | 14.5.2010 0

  • Andělská Ptal jsem se zda jsi viděla aby se anděl svlékal vysvlékal z anděla Aby se svlékal tak jako ty když chci mít ruce plné tvé nahoty a šaty…

    | 3.5.2010 0

  • Smyslná příroda Tomuhle se říká láska když mě řeka chladně laská tam kde jenom žena může osahávat tělo muže Tomuhle se říká láska když o boty bláto mlaská Ty…

    | 6.4.2010 0

  • Přemysl oral ve Stadicích

    | 31.3.2010 0

Přihlásit se Zaregistrovat se


Velikost písma: A A