Vanilka

Je to pravda, můžu to říct, občas se zblázním. Jak jsem se tak doma pařila v devadesátiprocentní vlhkosti a během jedné hodiny mně vypalovalo slunce do hlavy černé díry a hned ji zase smáčely přívalové deště, tak najednou  přiletěl blesk z čistého nebe. Koupím si zájezd!

Na jih Francie jsem jela už v mnoha nejrůznějších kombinacích, útvarech a letkách. Nejčastěji s kamarádkami v terénním autě, také s rodinou v osobáku, s kolegyní z práce autobusem… teď pojedu s dětmi v autobuse. To tu ještě nebylo. Stala jsem se účastnicí zájezdu. Usedám do autokaru a dobře vím, že do rána nezamhouřím oko. Šestnáct hodin se budu vrtět jako na jehlách, poposedávat, promačkávat si krční páteř a bederní svaly, svíjet se jako žížala. Přemýšlím, co vede člověka k tomu, aby dobrovolně vstoupil a trpěl. Poslušně každé tři hodiny pak vylezu z autobusu, koupím si kávu, naklušu  k benzince na záchod, postavím se do fronty jako ovce, spláchnu, umyju si ruce a vrátím se zpátky na sedadlo. Připomíná chvílemi mučící nástroj, přesto se ovládnu, loknu si vlažné vody bez bublin a usednu. Těším se na Provence. Jako účastník zájezdu mám jiný statut než když jedu sama. Nesu například kolektivní vinu, když někdo sní v jídelně hotelu víc rohlíků se šunkou než by měl a ještě je vynáší ven. Zažila jsem také, jaké to je,  propadnout davové hysterii.

U levandulového políčka v horách jsme kromě fotek začali shánět také kytičky. Bylo nás přes čtyřicet. U pole zastavila stará dodávka, řidič se tvářil naštvaně a někam telefonoval, možná na policii. Děti řekly, že by to ode mě vážně nečekaly. Navíc, když sama doma malé políčko mám. Dcery mně pak v autobuse vyprávěly  svoji historku. Minulý rok byly na brigádě v Belgii, trhaly jablka. Když jeli se svým farmářem kolem zeleninového pole, zeptal se jeden z brigádníků,  jestli by si mohl ze zeleninového pole vzít jednu mrkev, na polívku. Farmář hleděl jak mimozemšťan. Jak by si ji prý chtěl vzít, když to pole není jeho. Žmoulala jsem trapně levandulovou kytičku a přísahala, že už to víckrát neudělám. Snad  mně holky věřily.  Nebýt účastnicí zájezdu, nikdy bych netušila, co všechno může člověk zažít. Kromě opravdu nádherných zážitků a krás  je tady ještě něco navíc. Blízko římského amfiteátru v Nimes jsme například rozehráli velkolepé divadlo také my.  Expozice, kolize, krize…Když jsme měli kufry na chodníku a tahali z nich vše potřebné, převlékali se z kalhot do kraťasů či naopak, česali se, hledali balzám na rty a řasenku. Drobné kosmetické úpravy a drobné na záchod… katastrofa. Kdybych nebyla účastnicí zájezdu, nikdy bych nepoznala šarmantní učitelku Naďu z Jablonce, se kterou jsem se před třemi lety dělila o sedadlo (také do Provence). Půjčila mně v noci kus své deky a cucaly jsme spolu  kyselé bonbony. Letos jsem poznala sympatickou Pražačku Janu, o které vím, že má před svým kadeřnictvím záhon slunečnic a chalupu u nás na severu. Společně jsme inhalovaly kradenou levanduli, která se stačila vysušit a my si s ní nechtě podestlaly (ať řidiči odpustí).. Náš autobus  ucpal v Nice čtyři ulice. Tu, ve které jsme měli před hotelem parkovat a všechny přilehlé. Byli jsme v pasti a nemohli tam ani zpátky. Kdybychom jeli vlevo, vylisujeme malého peugeotka. Když vpravo, projedeme boulangerií. Za námi stojí dvacet aut a vepředu kdosi blbě parkuje. Francouzi povstali ze svých kavárniček a nevěřícně nás sledují. Zoufalí řidiči dělají zoufalé činy. Ti naši otevřeli zavazadlový prostor a uprostřed nádherného odpoledne, v kotli francouzských fanoušků odhodlaných nám pomoci (mávají rukama, co úzké uličky dovolí), nám řidič uprostřed křižovatky poručí, abychom si vzali kufry a tašky… Diváci údivem vydechli.

Řidič si to rozmyslí. Zavazadlový prostor zavírá.. Fanoušci souhlasně zamručí. Jsem ráda, že jsme mezi mírumilovnými Francouzi, kteří nepotřebují býka v koridě zamordovat…stačí, když malým hákem vytrhávají mezi jeho rohy červené rozety. Stačí, když se pobaví. Po hodině se nám podařilo zaparkovat. Táhneme zavazadla do hotelu a Francouzi usedají k zaslouženému jídlu (tak upřímně fandili). Jen díky autobusu jsem mohla přivézt z tržnice v Nice olivovník s plody. Seděl mně šestnáct hodin na klíně. Malé olivy v noci klimbaly, lístky v  serpentinách nad Monacem zesinaly více než je na olivovník obvyklé. Sotva jsem ho postavila doma na zahradu, povadl. Stejně jako já. Asi se mu také stýskalo. Po modrém nebi, voňavé Provence a neskutečném autobuse, který nám ji pomohl poznávat.