Vanilka

Nedávno jsem koupila mojí bezmála osmdesátileté mamince novou myčku nádobí. Už když jsem ji v obchodě vybírala, tak jsem si uvědomila jak moc je to jiné, než když jsem si tento spotřebič před časem pořizovala pro sebe. Tehdy jsem složitě zkoumala parametry jako je ekonomika provozu, spotřeba vody, hlučnost atd… Nemalou roli při výběru hrál design, do své nové kuchyně jsem potřebovala, aby myčka byla vestavěná a měla ovládací panel v chromované úpravě. Docela jsem se zapotila, než jsem na internetu našla a objednala tu pravou.

Na maminčinu myčku jsem měla jiná kritéria

Tentokrát mi všechno bylo jedno a do obchodu jsem vstupovala s jediným, zato však zásadním kritériem. Myčka nesmí stát majlant a musí mít absolutně jednoduché ovládání, ideálně dva čudlíky.  Měla jsem štěstí. Stála tam krásná, celá stříbrná a dokonce v akci za velmi přijatelnou cenu.

Za pár dní ji už instalatér zapojoval v maminčině kuchyni. Rozlepili jsme ji, vyndali jsme z ní společně všelijaké ty polystyrénové vycpávky, já si nasadila brýle a nastudovala návod, kterak postupovat při jejím prvním spuštění. Bylo to celkem jednoduché, stačilo naplnit zásobník solí a navolit libovolný program a nechat ho dojít do konce. Zmačkla jsem tedy poslední čudlík s nápisem eko slibující úsporné mytí, a druhým hlavním čudlíkem jsem prázdnou myčku uvedla předpisově do prvního provozu. Vše proběhlo hladce a na displeji se začalo odpočítávat 30 minut. „Tak a teď to dojede do konce a je to!“ pravila jsem vítězoslavně směrem k mamince, která vše mlčky pečlivě sledovala přes své silné dioptrické brýle.

„Až to bude hotové tak mi řekni,“ ukončila jsem to. Řemeslník odešel a já se vydala po své práci na zahradě. Kolem rodinného domku je jí vždycky dost. Za chvilku jsem jako vždycky dokonale ztratila pojem o čase a na novou myčku jsem docela zapomněla.

Zkušební provoz se nám vymknul z rukou

Asi tak za dvě hodinky přišla za mnou ven maminka, tvářila se velmi nešťastně. „Copak? Stalo se něco?“ zeptala jsem se účastně. „Pořád meje,“ odpověděla dutým hlasem plným zoufalství. “Jak meje?“ zeptala jsem se přihlouple.“No jak, přece svítí, hučí, napouští, vypouští… už meje skoro tři hodiny. „ To není možné,“ začala jsem propadat panice a běžela do maminčiny kuchyně. Myčka stála na svém místě. Zářila novotou, zrovna si čiperně napouštěla vodu a na displeji hlásila, že to hodlá ještě činit přesně dvě hodiny a padesát minut. Bylo mi jasné, že něco hodně není v pořádku.

„Mami, nemačkala si něco?“ zeptala jsem se přísně. „No jo, ale vždyť si říkala, to má dojet do konce a tak jsem …“ do očí té mé dobré mateřské duše se začaly vkrádat slzy jako hrachy. Zahleděla jsem se spolu s ní na úhlednou řadu tlačítek pro jednotlivé programy a pak mi to konečně došlo. „ Aha, ty jsi je mačkala hezky jeden za druhým až do konce.“ Odpovědí mi bylo horlivé kývání hlavou. Musela jsem se hodně snažit, abych zadržela smích a zachovala důstojnost situace. „Neboj, dáme to do pořádku.“

Nakonec to spravily dvě červené šipky

Znovu jsem si nasadila brýle a v návodu nastudovala postup, kterak se zastaví již spuštěný program. Našla jsem to. Stačilo příslušný čudlík podržet zmačknutý tři vteřiny. Myčka pípla, naposledy si odfoukla a zastavila se. Ulevilo se mi a i na maminčině obrýlené tváři se konečně rozhostil klid a mír. „Ani nevíš, jak jsem ráda, takových peněz stála a já už měla strach strach, že jsem ji rozbila. To víš, jsem už stará, na mě jsou tyhle vaše moderní věci už moc složitý.“ „Ale, to zvládneme, uvidíš,“ uklidňovala jsem ji a přitom jsem usilovně přemýšlela jak. Pak mě osvítil nápad. Někde tady v šuplíku by měla být, taková široká červená lepicí páska. Tady je. Vzala jsem nůžky a vystřihla z ní dvě velké červené šipky a nalepila je na ovládací desku myčky přímo ke dvěma stěžejním čudlíkům: K programu Eko a k hlavnímu vypínači. „Tak mami a ode dneška už budeš mačkat jenom tyhle dva, jasně?“ Opovědí mi opět bylo její horlivé kývání.

A od té doby to funguje a ke spokojenosti nás všech.