Vanilka

Detektivkový zločinec obvykle udělá chybu, protože podcení druhé. Vlastní namyšleností a zpupností si dovolí chování, které se mu stane osudným.

Správný detektiv naopak bývá stvoření důvtipné, empatické a skromné, a tak díky těmto vlastnostem zhruba ve druhé třetině knihy pojme podezření, se kterým se ovšem čtenáři nesvěří. A celou poslední třetinu, kdy předstírá nedostatek důvtipu a inteligence,  jen chytře a pokorně vyčkává na onu zločincovu chybu. A ta vždycky přijde a je pak nenápadným detektivem na předposlední stránce odhalena. Poslední strana bývá vyhrazena podrobnému vysvětlení celé zápletky pro méně chápavé čtenáře. Přestože tohle není detektivka, ale skutečný příběh ze života, tak i náš zločinec zpupně podcenil soupeře a prozradil se. Krmení druhorozeného je adrenalinová záležitost. Vyžaduje plné soustředění, neboť druhorozený jest tvor bystrý, pohotový a hlavně zákeřný. Proto, když sedím a krmím,  jsem do této činnosti zcela pohroužena a nemám již mozkovou kapacitu na cokoliv jiného. Obvykle celá situace vypadá nějak takto: „Maminko, můžu si malovat s vodovkama?“ padne dotaz prvorozeného. Já, kolem krku utěrku, aby zabránila největším škodám na mém oblečením, se zrakem fixovaným na všechny koncové části druhorozeného, s prsty pevně svírajícími misku s jídlem a hlavně s mozkem soustředěným na jedinou věc- krmení, odpovídám automaticky: „Ano, miláčku.“ „A maminko můžu si přinést vodu na gauč v obýváku?“ „Ano, miláčku.“ V ten okamžik, již prvorozený začíná chápat, že konverzace postrádá smysl, že bude lépe, vyčkat, až dokrmím. Jinak by se totiž mohl vystavit nebezpečí, že přestože měl „povoleno“, dostal by v zápětí vyčiněno, neb jsem ho při „povolování“ vůbec nevnímala. Vyzkouší proto ještě zkušební dotaz, na stav mého vnímání: „Maminko, můžu malovat fixou po zdi?“ A když se mu dostane odpovědi: „Ano, jistě miláčku.“ Má jistotu, že se mnou teď řeč není.

A tak nějak to bylo i tentokrát. Jenže po tom posledním „jistě miláčku“ se ve mně něco zlomilo. Došlo mně, že prvorozeného teď dost odbývám, a i zachtělo se mně to celé napravit. Opatrně jsem položila misku, odstranila všechno z dosahu přikurtovaného druhorozeného a, pro prvorozeného zcela nečekaně, jsem vstala. Chtěla jsem se podívat, co to vlastně prvorozený potřeboval, a eventuálně mu i pomoci. Jak jsem ale nečekaně vstala, koutkem oka jsem zaregistrovala nějaký pohyb, či snad výraz prvorozeného, který mi přišel nepatřičný. „Fantozzi!“ napadlo mě okamžitě. Ale byl to jen mžik, za sekundu se již prvorozený tvářil a choval zcela normálně a pokračoval v předtím přerušené komunikaci se mnou. Po chvíli jsem si zase sedla a naoko opět krmila druhorozeného. Přitom jsem ale usilovně přemýšlela. „Proč mě napadla právě postava Fantozziho z komedie Maléry pana účetního?“ „Co může mít droboučký pětiletý kluk společného s obtloustlým padesátiletým smolařem?“ Najednou mně před očima projela celá scéna z filmu: „Nešťastný tlustý Fantozzi absolvuje jakousi terapii na hubnutí. Podstatou té terapie je naučit ho odolávat pokušení z jídla. A tak je donucen hladový sedět za stoly prohýbajícími se jídlem a nesmí si vzít ani kousek. Fantozzi samozřejmě nevydrží a vždy, když se jeho hlídač otočí, strčí si do pusy kus jídla a bleskurychle se snaží kousat. Jakmile se hlídač otočí zase zpět, Fantozzi okamžitě přestává kousat a tváří se jako by nic. Nebo se o to aspoň snaží…“ „Opravdu se mi tahle scéna vybavila při letmém pohledu na prvorozeného???“ nedokáži to vůbec pochopit… „Prvorozený nejí. Nikdy, nic, ze zásady… Vůbec nechápu z čeho on je živ!“

Jsem z toho tak překvapená, že přestanu dávat pozor na druhorozeného a dostanu plný zásah dýní do očí. To se mně zrovna hodí, předstírám dýňovou slepotu a nenápadně se znovu zaměřím na prvorozeného. A nevěřím svým dýňovým očím! Prvorozený bleskurychle uchopí cukřenku a s jazykem zabořeným s obratností chameleóna hluboko v dávkovači,  několikrát obrací cukřenku tam a zpět.   Záhada cukřenky byla právě objasněna! Tentokrát ale detektiv svou přitroublost nehrál. Zírám a vůbec nechápu, že mě to nenapadlo. Přistižený prvorozený provinile položí cukřenku a s omluvným úsměvem jde pokračovat v přerušené činnosti. Vlastně se tímto objasnila ještě jedna záhada. Záhada, jak může být někdo živ jen z kakaa a Actimelů… Nemůže. On je živ z kakaa, Actimelů a TŘTINOVÉHO CUKRU.

Konec skutečného příběhu.