Vanilka

Měla jsem nesportovní rodiče. Můj tatínek sport nevyznával ani pasivně. Maminka jako svobodná sice chodila do Sokola v době, kdy byl ještě nejen sportovním, ale také společenským zařízením. S rodinou a zánikem Sokola pak tělovýchovu zcela opustila. Snad to byly geny, které mne předurčily k tomu, abych byla zcela pro jakýkoliv sport nepoužitelná. Už ve školce mi šlo špatně „ kolo kolo mlýnský“. Ve škole jsem byla na „sokoláku“ zaručeně poslední v běhu na 100m. Maminka rozhodla, že se musím otrkat a přihlásila mne do „Sokola“, jak se tvrdošíjně nazývala naše tělovýchovná jednota. Chodila jsem tam nerada a  zcela jsem opustila cvičení poté, co mne násilím se snažili zvednout na bradla. Naštěstí jsem tehdy byla velmi útlounká holčička, takže se mnou až takovou práci neměli, já jim stejně však z těch bradel spadla. Maminka hledala nový přístup k mé ohebnosti. Vyzkoušela tenis. Hrát jsem neuměla, instruktora neměla, poslali mne pinkat o stěnu. Když se mi spustila krev z nosu, odešla jsem domů. A přišla baletní výuka. Samé holčičky. Učily jsme se jelení skoky, já spíše skákala jako koza. Holky se mi smály, jednou si na mne počkaly v tmavém koutě, udělaly paf, já natáhla ruce k obraně, jak jsem se lekla a výsledkem byl vykloubený prst. No uznejte, s tím se Labutí jezero tancovat nemohlo. Maminka se vzdává. Ve škole byl pro mne tělocvik pohroma. Nastala doba spartakiád. V tělocviku se nacvičovalo jen  spartakiádní sestava holčiček. Byla to ta první, kde paní učitelka chtěla, abychom se přihlásily na vystoupení do Prahy. Já odolávala, paní učitelka slíbila šerednou známku na vysvědčení. Na spartakiádu jsem sice nejela, ale paní učitelka, když viděla mé vysvědčení se samými jedničkami , se slitovala a dala mi jen dvojku. Horší to bylo na třetím školním stupni. Tam už byly časy, za které uběhnout, metry, kam doskočit. S přimhouřenýma očima jsem tu trojku na vysvědčení měla. V maturitní třídě jsme měli na tělocvik i ruštinu stejnou paní profesorku. Byla mi sympatická a já jí také, protože mi ruština dobře šla, díky ruským básníkům. S tím tělocvikem to bylo už horší. Měli jsme šplh po laně. Ani jsem se od země nemohla odlepit, natož přesvědčit své pozadí, aby ignorovalo přitažlivost zemskou. Rázná paní profesorka zavelela:“nahoru, nebo bude na vysvědčení čtyřka“. To jsem se lekla a dodnes nevím, jak jsem se ocitla nahoře, za velkého jásotu mých spolužáků. Paní profesorka si vyžádala mou žákovskou knížku a zapsala poznámku, která pak kolovala jako kuriozita školou. „Z. v hodině tělocviku vzorně šplhala“. To byl asi můj největší sportovní výkon. Čeho jsem ale želela, že mne mí rodiče – neplavci- nenaučili plavat. Vodu jsem měla ráda a ač tehdy v našem městě nebyla plovárna a řeka měla duhové barvy od nedaleké továrny, měla jsem možnost se smočit u strejdy na jeho chatě nebo u babičky v rybníce. Ale nebyl kdo by mne plavat naučil. Jednou jsme se na přehradě sešli se známým, který plavání učil. Vzal si mne do parády – a já šla ke dnu. „Jak to ta děvucha dělá“,pravil, „tempa má správně a topí se. Ona nedýchá a svaly má v křeči. Ta se nenaučí“. Já se nevzdávala. Plavat mne učil můj nastávající, já se topila. Plavat mne učil můj druhý manžel, já se topila. Pojala jsem podezření, že mne chtějí utopit schválně a učit jsem se přestala. A tak je jen mým jediným sportem občas mrknout do pokoje, kde rodina fandí hokejistům a poptat se , jestli vyhráváme. A ač nesportovec, mám radost, když se nám Čechům nějaká medaile získat podaří. Ano-nymka