Vanilka

Od nepaměti se lidé ptají, co je krása – dějiny estetiky jsou dějinami téhle otázky. Odpověď je přitom pořád stejná: Krása je to, co za krásu prohlásíme.

Jednou je to křivka, jindy rovná linie, jednou forma vycizelovaná k dokonalosti, podruhé syrové projevy živočišné kreativity bez jakékoli korekce. Dobové preferenci podléhá taky krása žen. Anorektičkám, které dnes zdobí přehlídková mola, by se v časech Petera Paula Rubense každý vysmál. A naopak – dívky, které byly počátkem 17. století předmětem zbožňování, by dnes chodily kanály. Úplně zbytečně, dodávám pro úplnost. Protože v někom z nás to 17. století a jeho estetický ideál pořád žije. Třeba ve mně.

Dnešní zápis bych tedy chtěl věnovat ženám, které jsou televizní reklamou i módními časopisy dnes a denně ujišťovány, že se soudobým estetickým ideálem se míjejí o tisíc světelných let. Jsou karikovány v ilustracích a komiksech, jako legrační figurky se objevují v animovaných seriálech. Všechny ty oblé ženské s pomerančovou kůží od pětašedesáti kil výš. V téhle komunitě se postupně vytvořilo několik skupin definovaných strategií, jakou vůči okolnímu světu zaujímají. Některé ženy přijmou obecný vkus jako závaznou normu. To, že ji nenaplňují, chápou jako osobní provinění. Jsou živy v podstatě jen z mořských řas, vlákniny a chromu a desítky let svého života věnují tomu, že nechávají váhu oscilovat dvě kila nad a dvě kila pod hranicí svého zoufalství. Bojují. Bojují za ideál, který jim byl vnucen. Také další skupina přijala majoritní obraz ideální ženy za neměnný zákon. Už ovšem ví, že po dvou dětech a stravě ze závodky ho nenaplní – ale ještě pořád se za to stydí. Ověšeny nejvolnější konfekcí, jakou si lze představit, vlají tyto ženy ulicí a pohledy mužů si vykládají na sto způsobů kromě jediného: Jako zájem.

Všeobecný nárok společnosti, která po ženě chce, aby byla štíhlá, vysoká, dlouhonohá a aby jí aspoň dvacet let bylo dvacet let, vnímá i další (nevelká) skupina žen, které ovšem jakýkoli zápas už vzdaly. Svůj šatník přizpůsobují výhradně počastí, v zimě se oblékají teple a v létě vzdušně – žádná jiná kritéria na oděv nekladou. Vlasy si myjí, když je svědí hlava, a nehty si ostříhají, když jim padnou do ruky nůžky. Přijaly krédo: nejsem hubená, takže nikdy nebudu hezká. Nemá cenu se o cokoli snažit, nezáleží na ničem. Bůh je mrtev, všechno je dovoleno. A pak jsou tu Ony. Rytířky půvabu. Ty, které se rozhodly, že budou krásné navzdory. Ženy s dvojitou bradou, s tukovými polštáři na břiše, s rozložitými boky a silnými stehny – které to ale nevzdaly! Jsou vždycky vkusně nalíčené, mají neokázale náročný účes a voní. Na válečkovitých prstech nosí prstýnky, na silném krku přívěsek. Nehty na rukou i na nohou mají nalakované, zavalitý kotník jim obepíná řetízek. Oblékají se s vybraným vkusem, jejich šatník ovšem není primárně určován tím, co dokáže zakrýt. Nosí i oblečení na tělo – své tukové polštáře nestaví na odiv, ale ani na pranýř. Chápou je jako součást svého těla, svojí osobnosti a nijak je nehodnotí. Snaží se prostě být půvabné. Před každou takovou ženou mám pokaždé chuť si klenout na jedno koleno a poklonit se jí. Jsou to skutečné rytířky krásy, které přijaly za své, že rolí ženy je mimo jiné být půvabnou. Kašlou na úchylné módní návrháře a filmové producenty, kašlou na lifestylové časopisy a každý den znovu vycházejí do ulic, aby splnily úkol, který na ně klade jejich ženství: Aby byly krásné. Všemu navzdory.

(Z Blogu Středník na portálu Novinky)