Vanilka

Pro všechny, kteří ještě neztratili hlavu.

Rozbitý životní střep

V rubrikách: Literární dokořán

I. Kollertová | 21.6.2010 11

Hodinová ručička se pomalu sunula po kulatém ciferníku a doba oběda se blížila. Po nebi se líně sunuly mraky a měnily tvary. Dívala jsem se do dálky a zaposlouchala se do prozpěvování vrabčáka za oknem. Klid, popolední pohoda po dobrém obědě.

Nic nenasvědčovala blížícímu se strachu a bolesti. Přicházely pomalu, plíživě jak prodloužený stín od plynové lampy v podvečerní uličce. Nervózně jsem se posunula na posteli a zhluboka nadechla. Co to je? Z obou stran koutků očí se ztmavoval jasný obraz. Zamrkala jsem ve snaze ulevit unaveným očím. Dotěrná mlhovina mi zastřela zrak a konečky prstů mi stiskl neznámý tlak. Mravenčení se rozlézalo k zápěstí a u srdce píchlo. Tíha mi sedla na prsa. Prsní kost se roztahovala do šířky a kámen na hrudi zvyšoval svou váhu. Co se to děje? Vytřeštěně jsem zírala do prostoru a dlaní si tiskla bolavé místo. Snažila jsem se zhluboka dýchat do doby než jsem ucítila tolik známý, všudypřítomný strach. Smrt se přiblížila a roztáhla drápy. Nestvůrná bezmoc mne zahalila do svého černého hávu a já zatápala po telefonu. Tohle nezvládnu! Vytočení čísla 155 mi podalo hřejivou dlaň. Chlad a mokré čelo. Úporná bolest. Tak tohle je srdce? Proč se mě, sakra, vyptávají? Zkomírajícím hlasem jsem hlásila obtíže a nacionále hlasu na druhé straně pevné linky. Ať už se neptá! Nechci s ní mluvit, chci pomoct, copak to nechápe? Sluchátko mi vypadávalo z ruky, jen naléhavý hlas, diktující mi „Nezavěšujte“ mne přinutil zvednout hlavu, zkroucenou bolestí a strachem. Bojím se, lidsky se bojím. „Přijeďte, prosím.. prosím..“ už jen šeptám, zhroucená do sebe. Co bude s maminkou? Nová myšlenka i v bolesti ovládla mozek, který chtěl upadnout do milosrdné mdloby. Třesoucí se ruka opětovně zvedla sluchátka a vytočila dceřino číslo: „Jani, je mi moc špatně, přijď hned.. kvůli babičce!“ Víc jsem nezvládla, sluchátko vypadlo z tuhnoucích rukou. Mravenčení postupovalo z prstů, přes zápěstí po loket. Prsty se zkroutily jak pařáty pravěkých ještěrů a já se snažila dýchat. Dokud dýchám, žiju. Jiskřička naděje, touha vidět svět. Žít! Otevřely se dveře a maminka vstoupila do pokoje. „Ivko, co ti je? Ivetko, Ivetko, já nevím, co mám dělat..“ rozplakala se a zhroutila se na židli. „Maminečko, to bude dobrý, to nic není.. už jsem volala pohotovost i Janďu,“ dostala jsem ze sebe a snažila se odehnat tu všeobjímající tmu. Po pravdě poslouchala jsem každý zvuk, naznačující dění na chodbě. Kde jsou? Zvenku se ozval hlas houkačky a já se povzbudivě usmála na maminku: „Vidíš, už jedou!“ Všemi smysly jsem vnímala nepravidelnosti v mém těle, prsty umrzly v pohybu, palčivá bolest se šířila přes hruď do podpaží. Hlídala jsem si dech jako by to bylo poslední spojení s realitou. Ani usedavý pláč mé drahé maminky mne nedonutil otočit hlavu a klíč v zámku úlevu nepřinesl. Dcera vstoupila do pokoje: „Mamčo, co ti je?“ Ústa odpovídala setrvačností a reakce se ustálily na zdvihajícím se hrudníku. Strach, otázky, bolest, lítost. Nebylo mi do pláče, nelitovala jsem sebe. Jediná myšlenka uvízla a odrážela se od stěn. Pomozte mi někdo! (Pokračování zítra)

facebook twitter e-mail

Jak to vidíte vy?

  • Buďte první, kdo vloží komentář.

Co si o diskusi myslíte?

Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se Zaregistrovat se

Rubriky

Reflexe Orientace Osobnosti Příběhy Živá historie Styl Volný čas Výlety Literární dokořán

Další články od autora

  • Křest knížky Svlečená do naha Ráno, pět minut po páté. Kočičí příšerky se mi prohnaly kolem hlavy, Cosi jsem zamumala a ohnala se rukou. Zastřený pohled do oken. Venku je…

    | 24.6.2010 0

  • Rozbitý životní střep (2) Na chodbě zarachotily kroky, hlasy druhých dodaly šťávu žalujícímu nitru. "Tak copak se děje?" I bez infúze jsem pookřála, oni mne přece nenechají…

    | 22.6.2010 0

  • Obyčejné ráno? Ranní úsvit polechtal rosu na trávnících a stromy pomalu roztáhly větve jak paže probouzejících se lidí. Světlo lampičky rozpačitě zamžikalo a kocour…

    | 20.5.2010 0

  • Dárek "Tak jsme tady," ozvalo se ode dveří. Rodinka rozrazila dveře, vyplašila mou zvířecí říši, která odpověděla prsknutím do prostoru. "Mamčo, asi mě…

    | 18.5.2010 0

  • Před spaním Zvedl se vítr. Záclona vytváří zlověstné pohyby přestárlé baletky. Cetky se odráží v oslepených očích pohozené panenky. Okno mi vrací stíny,…

    | 22.4.2010 0

  • Prší Kapky bubnují na okenní římsu, šedé pruhy před oknem chvilkami houstnou. Božský Karel mi zpívá o lásce. Vnímám melodii, ale myšlenky se toulají.…

    | 11.4.2010 0

  • Tichá bolest Dnes mi brácha přinesl urnu, je vedle, v maminčině pokoji. Nedokázala jsem jí mít tady. Zvláštní, nepopsatelný pocit. Není to lítost, není to strach…

    | 16.3.2010 0

  • Poslední cigareta

    | 13.3.2010 0

  • Lidová tvořivost třetího tisíciletí

    | 13.3.2010 0

  • Poselství

    | 4.3.2010 0

  • Tančím Tančím a necítím vinu. Tančím, šimrám kopretinu. Tančím, roky i vteřinu. Tančím, beze smutku, splínu. Tančím, něhou celá kvetu. Tančím, lemem…

    | 10.2.2010 0

  • Zimní Cestička sypaná bílými vločkami, šlápoty zůstanou za koly, za námi. Sněhová nadílka zimou se nese, ticho je za humny, ticho je v lese. Čený kos…

    | 26.1.2010 0

  • Motýli v mrazáku (4)

    | 21.12.2009 0

  • Motýli v mrazáku (3)

    | 14.12.2009 0

  • Motýli v mrazáku (2)

    | 13.12.2009 0

  • Motýli v mrazáku (1)

    | 10.12.2009 0

  • Jen tak si píšu... Usadila jsem se ve svém pokojíčku (můj byl pouze v době nepřítomnosti staršího bratra) a přehodila jsem si neuměle nohu přes nohu s představou, že…

    | 22.11.2009 0

  • Horizont

    | 22.11.2009 0

  • Ztráty a nálezy Nažloutlé světlo z lampičky ozařovala ztichlý pokoj. Ležící postava se pohnula a narušila stíny podušky. Zavrzala postel. Oči spočinuly na tmavých…

    | 6.11.2009 0

  • Druhý pohled

    | 29.10.2009 0

Přihlásit se Zaregistrovat se


Velikost písma: A A