Vanilka

ALEXAN~1 Karel Durman, historik českého původu, píše ve své knize Útěk od praporů o neúčasti čs. delegace na tzv. varšavské schůzce představitelů SSSR, PLR, MLR, NDR a Bulharska. Mimo jiných pozoruhodných faktů a pramenů uvádí:

Neochota podstoupit nové „drážďanské ponížení“ byla lidsky pochopitelná, avšak rozhodnutí do Varšavy nejet, přijaté na zasedání ÚV KSČ (4-6. července) pod silným tlakem veřejného i stranického mínění, bylo vážným politickým omylem. Brežněv, který byl ochoten uvažovat, „zda se v hodnocení československé situace nemýlíme“ , to považoval za morální políček. Kádár, sám zaskočen odmítnutím, se snažil alespoň získat čas odsunutím data schůzky; dosáhl však jen krátkého odkladu – z 11. na 14. červenec – , který zůstal Prahou nevyužit. Dubček se setkal s maďarským vůdcem 13. července na tajné schůzce v Komárně, tentokrát se však dostali do hádky a rozešli se pocitem vzájemného nepochopení. Podle Kádára se Dubček (na archivním snímku) dopustil své největší chyby od Ledna, spíše to však platí pro celé reformní křídlo v pražském vedení. Delegace KSČ se mohla setkat ve Varšavě se zcela jiným přijetím, než se očekávalo. Maďaři by jí zcela jistě poskytli plnou podporu. Vždyť i po vzniklých neshodách trvali na tom, co nazývali „již známou pozicí“ – „pro urovnání situace v Československu musí být nalezeno politické řešení a bratrské strany musí být varovány před vojenskou intervencí“. Navíc, na varšavské schůzce samé (14.- 15. července) byl ve srovnání s Drážďanami vidět jasný posun v postoji Gomulky. Vzhledem k československému bojkotu se zloba Živkova a Ulbrichta soustředila na Maďary. Šéf SED přerušil Kádárův projev intermezzem: „ Co se děje v Československu , soudruhu Kádáre, je součástí americko-západoněmecké globální strategie, která směřuje k likvidaci socialismu v každé jednotlivé zemi. Jestliže si myslíte, že pomáháte svými námitkami a výhradami věci socialismu, pak se velice mýlíte. Nemyslíte na to, co bude následovat. Jakmile američtí a západoněmečtí imperialisté budou mít Československo pod kontrolou, potom jste na řadě vy, soudruhu Kádáre. To je ale něco, co nejste schopen a ani nechcete pochopit.“ „Po celou dobu“, řekl později vůdce MSDS, „ jsme se cítili jako stávkokazi a tak nás také líčili ostatní“. Potvrzuje to ve svých vzpomínkách Gomulkův tlumočník: „ V přestávkách se ostatní delegáti vyhýbali Maďarům, jako by byli malomocní.“

Kádár a Fock seděli u stolu sami a bavili se jen spolu. Přesto se objevily v situaci zmíněné nové prvky, potvrzující tezi o promarněné československé šanci. Na Gomulku, do té doby hlavního advokáta intervence, zřejmě zapůsobilo uklidnění v jeho vlastní zemi i straně. V každém případě směřovaly jeho úvahy jinam než v Drážďanech. Mluvil dále o velkých nebezpečích, o 14. sjezdu jako o mezníku, za nímž se KSČ stane sociálnědemokratickou stranou a Československo buržoazní demokracií. Opakoval také „za žádných okolností nesmíme dopustit, aby kontrarevoluce zvítězila“. „Ale,“ dodal hned, „máme co činit s kontrarevolucí, v níž se nestřílí. Pro nás by bylo mnohem jednodušší, kdyby se střílelo, pak bychom mohli reagovat zcela jinak.“ Za těchto podmínek zněl jeho závěr – změny ve vývoji nelze dosáhnout silou, a především ne vojenskou silou. Jestliže Brežněv tentokráte maďarskou delegaci okázale ignoroval a odcházel se radit mezi čtyřma očima s Gomulkou, bylo to z jeho strany spíše taktickým manévrem a rozhodně neznamenalo ztotožnění se s jestřáby. To se ukázalo i v jeho závěrečném projevu. Mluvil neobyčejně dlouho a nudně, takže i servilní Živkov si vysloužil pokárání za nepozornost. Nepodpořil však východoněmecko-bulharskou interpretaci, „nenechal si svázat ruce“. „Mnohé rozpory v jeho řeči“ mu měly dovolit, aby mohl v budoucnosti tvrdit, že jeho stanovisko bylo správné. Řekl, že nebezpečí kontrarevoluce se zvýšilo a že socialistické země mají „povinnost a právo pomoci“; ale mluvil o varování KSČ „bratrskými stranami“, nikoliv o ozbrojené intervenci. Ne náhodou byl Ulbricht, jenž trval na nevyhnutelnosti ozbrojeného zásahu ještě před sjezdem KSČ, nepokrytě rozzloben. K úlevě Maďarů, kteří nechtěli stát na pranýři sami, napadl i Gomulku za lehkomyslnost, s jakou prý přistupoval k neklidu ve vlastní zemi. Tomu všemu také odpovídaly velmi rozpačité závěry schůzky. Bylo rozhodnuto: nepodnikat další kroky, které by rozjitřovaly veřejné mínění v Československu i ostatních zemích bloku a které by mohly být na Západě interpretovány jako vměšování. Obrátit se na KSČ s dalším dopisem a usilovat o celkové dorozumění. Teprve tehdy, jestliže se tato cesta ukáže neschůdnou, vsadit na skupinu Bilak – Indra. Přijmout návrh na bilaterální jednání mezi československým a sovětským vedením. Jinými slovy, výsledek jen potvrdil, jaké možnosti se nabízely, kdyby Dubček a spol. do Varšavy jeli, a to s promyšlenou koncepcí obrany státních zájmů.

(Poprvé publikováno 22.10.2009)