Vanilka

Mlhavý opar pod Opárnem, to zní skoro jako začátek básně. Ale byl to začátek turistického pochodu.

Slunce se snažilo vytáhnout z krajiny všechny deště z posledních týdnů, když jsme z hradu Opárno vystartovali na Lovoš. Lovoš je jeden z krásných kopců Českého středohoří, na který se dá celkem pohodlně vylézt. Když část mlhy odletěla do nebe, zapojit se do nekonečného koloběhu, vynořila se pod Lovošem zelenožlutá krajiny. Žluté záplaty vypadaly z té výšky 570 metrů impozantně.

Takhle tedy shůry vypadá biomasa? Žlutozelenou krajinu protínala hnědá stavba dálnice. Jakoby tudy projel Přemysl Oráč s pluhem. Velký Přemysl s velkým pluhem. Na Lovoši bylo ticho, klid a mír, jenom ten kavyl šuměl. Naučná tabule o něm hovořila a mně se ihned vybavila píseň mých dávných školních let: Razšuměl sa kavyl, galubája travá… pardon, ale v české škole nás ji při hodině ruštiny naučil řecký učitel. Nic není bez kazu, přímo ve výšce 570 metrů nad mořem se právě rojili létající mravenci a padali mi do kafe. Ovšem těm turistům, kteří na vrcholu přespali, jsem záviděla pohled na noční oblohu se sítinou hvězd.

Loučila jsem se nerada s Lovošem, nerada jsem se loučila se všemi těmi sopkami v okolí, ať jim dali lidé jména Kletečná, Milešovka, Kubačka, Sutom, Boreč, Deblík, či jiná. Říká se, že hory stojí netečně a s nezájmem „zírají“ na hemžení pod nimi. Tyhle možná proto, že ví, že tu byly před dálnicí a budou tu i po ní. I po mně.