Vanilka

Na jezeru krátce po sobě zasekli dva rybáři, jeden byl mladý, frajersky se tvářící a druhý byl bělovlasý pupkáč s rudým obličejem a spálenými zády.

Napětí lovu přilákalo „na čumendu“ každého, kdo šel nebo jel okolo. Diváci fandili rybářům a těšili se zcela nezávistivě na jejich úlovky. Nemohli se dočkat, až budou ty velké ryby vytaženy, až budou přeměřeny a vítězně potěžkány v náručí oněch rybářských hrdinů.

Z toho důvodu už měli v rukou připravené mobilní telefony s foťáky, aby tu chvíli mohli zvěčnit pro sebe a své známé. Ryby byly v mělké vodě občas vidět a měly zjevně metr délky, možná i víc. Na takové ryby se prý musí pomalu, nepolekat je, jen utahat, a tak vlasce z udic jezdily sem a tam a čas se kupil, stejně jako horko a příležitostní diváci. Někteří vytrvalci čekali na břehu už přes hodinu. Bylo nádherné pozorovat velké žluté ploutve amurů vystrčené nad hladinu.

A pak byl naráz konec. Mladý rybář řekl jen: „A je pryč.“ Davem diváků to zklamaně zabručelo. Jako kdyby se ty dvě ryby domluvily, najednou řekl i ten starší rybář: „A můj taky.“ Na obou prutech zplihle visely vlasce. Ten mladý frajírek prohlásil: „Je pryč, ale zasloužil si to. Tak ať si plave.“ A pak dodal: „Až mu otrne, tak ho chytím znova.“ No nebyl to krásný souboj? Souboj slušného lovce se silnou rybou. Lovec vítěze pochválil, ocenil ho, a to se nám všem, kteří jsme na břehu ještě v zapadajícím slunci zklamaně stáli, moc zamlouvalo. Takovýhle slušný souboj.