Vanilka

Z nádraží je to deset kroků do lesa, to kdybych ukročila vlevo, a deset kroků do města, když ukročím vpravo. Ukročila jsem vpravo. Osek.

Šla jsem a koukala na obyčejné domy, ze kterých na mě nečekaně vyskakovala historie. Vjezd do garáže střežili dva kamenní andílkové. Měli tlusté a zeleným mechem zarostlé zadničky. Jinde zase zůstalo historické kamenné průčelí s reliéfem a na něm byl zlatým písmem vyveden německý nápis, že právě tady nocoval císař Josef II. Město Osek je celé magické, včetně okolí. Přesto jsem hledala jen jedno extra magické místo, které by mě něčím upoutalo. Hledala jsem přímo na dvoře cisterciáckého kláštera. Obešla jsem dvůr několikrát, ale nebylo tam, něco mě ve dvoře rušilo, i když v tom jasném slunečním dnu byl nádherně čistý a tichý.

Vydala jsem se kolem klášterní zdi, protože jsem doufala, že někde bude díra, kterou bych se mohla do tajemné zahrady podívat. Zeď klášterní zahrady je opravdu dlouhá, šla jsem podél ní a zeď byla stále míň zachovalá, ale pevná, jen omítka pak už chyběla. Minula jsem poslední, snad zahradní domky, a v místě, kde už začínal řídký lesík jsem ve zdi objevila vrata. Stará, dřevěná, nenápadná, ledabyle opravená přibitými prkny různé kvality. Ale ve vratech byly škvíry. Konečně jsem se mohla skulinou podívat, co je za tou vysokou zdí. Když jsem přiložila oko ke škvíře, ocitla jsem se v docela jiném století! A to tedy parádně, protože klášter existuje od rok 1196. Neudržovaná zahrada vydávala jarní vlhké teplo. Od mého oka vedla cesta, rovná jako bič, po jejích stranách stály řady stromů, taky jako bič. Na konci té alejové cesty jsem spatřila další vrata, vstup do kláštera! V tu chvíli se k mým očím přidaly taky uši a já slyšela docela jasně dusot koní po příjezdové cestě a viděla jsem zahalené postavy mnichů, jak vítají přijíždějící! Ano! Tady bylo to extra magické místo! Zřejmě původní stará cesta, nyní zapomenutá. Světová strana by tomu odpovídala. Za zády jsem měla otevřenou  krajinu, z druhé strany se tyčila hradba hor. I tou škvírou na mě to místo tak silně působilo, že mi po těle přeběhl mráz. Škoda prý, že se teď o klášter nikdo moc nestará, řekla mi pak jedna paní ve městě. Opat je údajně v Německu a abatyše, která ho měla zastoupit, se také kamsi ztratila. Do tří let by se prý měli do kláštera nastěhovat mniši. Uvidíme. Třeba příště tou dírou uvidím upravené záhony zeleniny.

P.S. Málem bych zapomněla na kocoura, který si mě zvědavě prohlížel z hradeb evokujících hrad Rýzmburk. Tentokrát jsem si byla jistá, kdo mě to přišel pozdravit ze záhrobí. Přece Boreš II., který si jako první začal říkat Boreš z Rýzmburku. A zase jsem sebou neměla ten demi sec, sekt…