Vanilka

Průvodčí v uniformě poučoval svého kolegu bez uniformy: „Pamatuj si, že revizor musí vždycky něco najít!“ Přitom si zálibně prohlížel své oblečení a jakýsi minipočítač, který držel v ruce. Vlak brzdil a já jsem řekla tomu průvodčímu: „To je Kyselka?“  Řekl, že neví, že tuhle trať moc nejezdí. Ale rychle se podíval do toho svého mini počítače a řekl, že jo, tohle je Kyselka.

To už jsme stejně stáli venku na peróně a vlak taky stál. Když odjel, vydala jsem se do parku. Nádherné budovy jevily známky chátrání, ale park byl čistý a upravený. Vskutku honosný, zámecký. V centrálním parku je kruhová kašna. Je nevelká, ale jako by se do ní z okolních hor sbíhaly přírodní síly.  Připadalo mi, že dříve  tam mohla být studna nebo tam přímo vyvěral pramen, než se soukolí podzemních rezervoárů porouchalo. Nebo taky by se na tom magickém místě v magickém kruhu mohly konat sabaty čarodějnic. Rozhodně to je nejkrásnější místo celé Kyselky, které vás přitáhne jako magnet.

Jediný, kdo se mnou navázal v Kyselce kontakt, byl mourovatý kocour se žlutou náprsenkou, takové žluté náprsenky obvykle nosí kuny. Bral to kolem mne v uctivé vzdálenosti a napadl mě zezadu. Seděla jsem na obrubníku oné magické kašny, ve které bylo asi třicet cm žabincové vody. Kocour do mne zezadu drcnul hlavou a takticky dával najevo, že ho můžu pohladit. Dala jsem mu kus buchty. Kocour pojedl a zavěsil se na obrubník kašny, s hlavou visící nad vodu. Koukal na mě a mňoukal tenkým hláskem jako kotě. Jeho řeči jsem rozuměla, ale neměla jsem mu do čeho vodu nabrat. Pochopil, že jsem blbá a šel si lehnout do stínu. Takový kocour se vyzná. Zahlédla jsem, jak se začal předpisově plížit k jednomu keři a jak do něho skočil jak do peřin. Jestli ulovil, jako že jo, tak žízeň uhasil krví. Jelikož se nic neděje jen tak, přemýšlela jsem, kdo mě to z mých dávných známých přišel v podobě toho kocoura pozdravit. Příště abych sebou vzala demi sec, sekt na oslavu setkání.

Dobré posezení v zahradní restauraci maže smutný dojem z chátrajících historických budov. Posezení je přímo u trati a vlakové zastávky. Je odtud vidět, jak je na vršku historické budovy do plédu zahaleno (zřejmě) sousoší. Tuším, že je to proto, aby někomu nespadlo na hlavu kus sochy, nikoli proto, že by snad provokovalo nahotou. Wikipedie mi potom doma řekla, že spásné navrácení Kyselky do soukromých rukou nebylo zase tak spásné a můžeme děkovat městu Bílině, že park a objekty jsou dnes v jeho držení.