Vanilka

První astronomicko – jarní výlet jsem si udělala k jezeru, spíše to byl okruh kolem jezera, a to pěkně svižnou chůzí. Okruh je sice zasvěcen cyklistům a bruslařům na kolečkových bruslích, ale já jsem tu ceduli naštěstí uviděla až úplně na konci svého okruhu.

Po dráze ovšem běhali i běžci, kteří se do daných, cedulí povolujících kategorií také nevešli, a přesto si tu zarputile trénovali těla. Rozhodla jsem se, že se budu tvářit, jako že moje chůze je vlastně během a vy, nepřítomní hlídači, zkuste popohánět seniorku k rychlejšímu běhu, sanitku poblíž nemajíce! Ke všemu jsem vypadala spíše jako reportérka okresního plátku, která sem přišla pořídit pár fotografií se svým digitálem, zavěšeným na krku. Viděla jsem přírodu, která, ač nahá, byla celkem nepůvabná. Jezero pokrýval rozměklý led, rákosí a přilehlé břehy s vegetací byly světle hnědé, jako by natřené Nubianem a v tom opalovacím krému čekající na přívaly slunečních paprsků. Slunce také opravdu chvíli svítilo, pak si řeklo: Jejda, tady bude práce! a zalezlo za mrak.

V ledu jezera spala věčným spánkem labuť, jen vítr čechral její peří, asi býval jejím kamarádem a teď se s ní loučil. Snad ji milosrdně sežerou ryby ještě předtím, než do jezera naskáčou první plavci. Pak jsem viděla nádherný keř pomlázkových prutů! To by byly žíly! Takové výstavní, do muzea starých zvyků. A viděla jsem na obzoru chladící věže blízké elektrárny a mohutné, železné stožáry kráčející k těm věžím, aby se napojily svými dráty na tu elektrárnu a aby se napojily elektrickou energií a mohly tak pokračovat po své pozemské cestě, jako obři cestující celou zeměkoulí. A pak jsem viděla hubeného kluka s holkou v červených XXXL teplácích, ona na inlajnech, trápila ty tři iks tepláky, on vedle ní šel – aha! další chodec, který ještě neviděl tu chytrou ceduli!

Chtěla jsem vyfotografovat kameny na ledu a jak jsem sešla z asfaltové cesty, propadla jsem se do bláta. Kameny jsem vyfotografovala a vrátila jsem se zase na cestu, kde jsem viděla na lavičce hubeného kluka a k němu se tulící červené tepláky. Zafoukal ledový vítr a já byla na konci cesty. Z bot jsem seškrabávala bláto a v kapse mě tlačil zvláštní oblázek. Vypadal jako velikonoční vajíčko posypané zlatými šupinkami. Vždyť jo, Velikonoce se blíží.