Vanilka

Fascinuje mě, co občas vídám v televizi. A i když prý člověk nemá věřit všemu, co tam dávají, tak  tomuhle prostě věřím. Často ukazují, jak třeba nějaká empatická fenka odkojila cizí štěně nebo malé divoké prasátko, tygříka či dokonce odstrčené koťátko. Králík se kamarádí se srnkou, husa s kozou a veverka s poníkem. Nejúžasnější byl záběr na malou antilopu, kterou doprovázela a chránila vyhladovělá lvice. Všechny ty příběhy jsou pro mě obdivuhodné a neuvěřitelné. Srovnávám je totiž s vlastní zkušeností.

Máme smečku o dvou domácích a jednom hostujícím psu, kočky, dvě želvy, potkana a ptáčky zebřičky. O nějakých harmonických vztazích nemůže být ani řeč. Psi se rvou občas jako psi, i když je mezi nimi jedna fena. Tuhle se rozhádali o kousek uzeného ucha tak, že si málem urvali uši vlastní. Ani želvák se k želvě nechová zrovna jako gentleman. Občas jí vleze neomaleně na záda, což nevypadá ani tak na sexuální rozcvičku, ale spíš akt obhroublosti a netaktnosti. Dupe a příšerně funí, když jde zkratkou  pro svůj kousek banánu holt přes mrtvoly.  Vůbec mu nevadí, že při tom válcuje samičku, která má beztak trochu měkký krunýř a mohla by z ní zůstat jenom fotka. Naše zvířata jsou nedůtklivá a žárlivá. Běda pohladit jedno a druhé ne. Jídlo se dělí na tak stejné kousky, že se mohou převažovat laboratorními váhami. Nesmíte se podívat laskavě na jedno. Musíte to udělat minimálně desetkrát (tři psi, sedm koček).. Úplně nejžárlivější jsou psi. Soupeří o přízeň, místo u nohou, místo na spaní,( musí být co nejblíže člověku) a občas statují i v koupelně. Čekají než si vyčistíme zuby, a pak se na ně zazubíme… Psi dělají, jak zbožně milují bratra potkana, ale je to pouhá kamufláž. Při nejbližší vhodné příležitosti by mu vyprášili a natrhli kožíšek. Stejně jako kočky by prohnaly australské zebřičky. Akorát, že nemají příležitost. Tak jenom z dálky vytrvale monitorují a čekají. Přemýšlím, kde se stala chyba.

Proč se v televizi zvířátka milují a naše jsou jak banda drsňáků. Možná proto, že spolu nevyrůstala odmalička,  že jsme k nim přišli tak různě – dáreček, útulek, z ulice a tak dál, v dětství se k sobě netulila, vzájemně  neodkojila, a proto se tak chovají. Dojem, že se mají rádi, ve mně smečka vzbudila jen ve výjimečných okamžicích. Když například psi jak jeden muž honili sousedova kohouta a společně mu vytrhali peří z ocasu. Jednotně slintali s chutí a radostí, když viděli, jak se kohout třese hrůzou, že se málem neudržel na plotě a kymácel se jak houpací kůň. Fakt je, že společné akce  zvířata stmelují. Jako dojemná idyla působila scéna nad mísou koblížků, které největší pes snesl v zubech ze stolu. Menší psi je naporcovali, kočky slízaly marmeládu a zebřičky, kterým se při té mele otevřela dvířka klece,  se radostně máchaly v misce s čajem v domnění, že zase obývají australské vodní plochy. Potkan pištěl vzrušením a želvy zacouvaly do rohu terária, aby přes sklo lépe viděly na obecné veselí. Když psi dojedli, ulehli svorně na gauč. Vlastně jenom dva z nich. Flegmatický chrt a apatický vipet. Neurotický vlčák si při své inteligenci uvědomoval vážnost situace, za zločin očekával trest a pobíhal od okna ke dveřím. Když jsme přišli, vlezl za pračku v domnění, že  splyne s hadicemi.

Zrovna nedávno jsem snila o tom, že by psi spali v pelíšku společně s některou kočkou, které by  na zrzavém bříšku zalomil malý potkánek, zebřičky by  všem vyklovávaly parazity z kožíšků, želvy by se s ptáčky podělily o hlávkový salát a celý  potravinový řetězec by se harmonicky uložil a uzavřel. Probudili mě ze snění. Kočka sekla do krunýře želvu, protože jí šlápla na nohu. Zebřičky se rozkřičely a tahaly o senegalský klas. Psi už zase vrčeli.  Harmonie je jenom iluze, alespoň v našem případě. Ale  kdoví, jak to všechno doopravdy je, jestli ty příběhy v televizi trochu nestříhli a nedělají idylku. Třeba i tam koza občas kopne husu, srnka propleskne králíka a vstřícná fenka vyrve neurvale struk od tlamičky divokého prasátka… Ale to už nikdo nevidí.