Vanilka

Než televize hromadně ovládla naše domovy, poslouchali jsme rádio. Já koukala na zeleně svítící oko a představovala jsem si maličké lidičky, kteří mají vlastní svět uvnitř té dřevěné bedny. Taky jsem velice brečela, když  dojímavý mužský hlas z rádia oznamoval, že tatíček Stalin nás navždycky opustil. Je to jedna z mých prvních vzpomínek a dodnes vím, jak jsem toho do té doby mi neznámého člověka velice litovala – že už ho neuvidím. Rodiče tuhle příhodu  vyprávěli celému příbuzenstvu. Babička lhotecká už nikdy neuvěřila, že jsem v pořádku.

Televize se objevila jako  vylepšenina radiopřijímače, obohaceného o pidiobrazovku. Bylo to úžasné! My ale stejně víc poslouchali mluvené slovo. Jednak jsme šetřili obrazovku – a taky se nám toho ke koukání zas tolik nenabízelo. Naštěstí tu byl rozhlas po drátě. Po sobotním dopoledním vyučování, po obědě, v kuchyni vonící pastou na papírové linoleum – kdo nepamatuje, tahle pozoruhodnost  se mi jevila jako na rubu natřená dehtem, jsem se uvelebila na otomanu, popadla pletení a poslouchala verneovku.

Televize si získala hromadnou oblibu a dostala se do většiny domácností. Vyvíjela se. A teď, když jsem přečkala rozmanité epochy na naší mediální scéně, začínám se o budoucnost televize bát. Většina komerčních společností, ale i instituce státní, dělají co je v jejich silách a možnostech, aby odradily diváky. Donekonečna a na všech programech opakují stejné pořady. Obávám se, že ve větší míře, než tomu bývalo dřív. Krize zaútočila i na této scéně. Jen skouknu film, už mi ho nabízí konkurence.

A tak bývám trochu nespokojená. Už není rozhlas po drátě. Kampak se poděly sobotní verneovky, to netuším. Ještě, že máme internet, ještě, že se občas propracuju k něčemu zajímavému.  Jinak by mi zase zbylo jenom to pletení.