Vanilka

Staré povvěsti českéTak jsem si párkrát říkal,  jak bych se zachoval, kdybych oral pole se svými strakatými voly, najedou ke mně přiběhl bělouš, vzepjal se, radostně zařehtal a pak přede mnou sklonil hlavu, a ti lidé za ním by se představili jako vladykové a vyřídili by mi vzkaz od nějaké kněžny slečny Libuše, že si mě chce vzít za muže a já mám být panovníkem země České.

Nejdříve by mne to ohromilo, pak bych si v duchu položil otázku, zda ta slečna kněžna není třeba šeredná, když si chce brát nějakého synka ze selského rodu, a zda já mám vůbec na to, abych panoval národu.

Jenomže taková šance se nepřihodí každému, i když panovat by chtěl každý nebo téměř každý. A tak bych vypřáhl voly, obrátil pluh vzhůru, a byl by to takový železný stůl, z brašny bych vytáhl pecen chleba a sýry, na železném stolu pohostil vladyky a přitom bych jim nakonec řekl, že s nabídkou souhlasím. A pak bych v doprovodu vladyků odjel na hrad Vyšehrad, oženil se zde s kněžnou Libuší, která by se mi velmi líbila, a stal by se ze mne panovník. Snažil bych se panovat moudře, spravedlivě a prozřetelně, neb to je při panování to nejtěžší.

A právě tohle se přihodilo Přemyslu Oráčovi z rodu Stadiců na poli kousek od Stadic. Však tu pověst znáte. Vypráví ji Alois Jirásek ve Starých pověstech českých a přiznejme, že ji vypráví malebnou češtinou. Berte to tak, že na každé pověsti je vždycky trochu pravdy, ale že si k ní lidé vždycky hodně přimysleli. Té pravdy je tady pomálu, možná jen semínko, zato fantazie pověsti se ze semínka pravdy bohatě košatí. Pokud přidáme k pověsti o Přemyslovi ještě pověst O Čechovi a O Libuši, pak tu máme trojlístek nejkrásnějších českých pověstí. Alespoň to si myslím já a budu rád, když si obě pověsti znovu přečtete, až teď ve věku dospělém, kdy nejsou proklety povinnou školní četbou. Objevíte jejich kouzlo fantazie a půvab naší řeči a dáte mi za pravdu.

Stadice leží sedm kilometrů jihozápadně od Ústí nad Labem, protékající řeka se jmenuje Bílina a překračuje ji nově opravený klenutý barokní most. Podle zdejších tří slovanských pohřebišť se odhaduje, že tu v 9. století již stála obec. Archeologové zde určili i pravděpodobné místo, kde byl statek Přemysla Oráče. Dnes tu stojí docela obyčejný barák. Ve vsi je Přemyslův nebo také Královský pramen, chráněný půlobloukovou kamennou zídkou s jednoduchými dřevěnými lavičkami po obou stranách. Když půjdete dál po červené značce asi kilometr, dojdete na rovinku, kde mezi listnáči spatříte Přemyslův pomník. Vytvořil ho Josefa Maxa na konci 19. století z podnětu hraběte Ervína Nostice, který i pomník financoval. Pomník má podobu kvádru a na jeho horní ploše spočívá pluh, ten železný stůl, na kterém Přemysl hostil vladyky. Na čelní stěně čteme nápis: „Zde od pluhu Přemysl k wéwodstwj powolán. Wzdělany MDCCCX-LI.“ Z druhé strany pomníku pak můžete číst nápis zhotovený roku 1945: „Vláda vrátila se do rukou tvých, ó lide český.“ Tady podle pověsti Přemysl Oráč údajně oral na poli, které mělo „zdéli i šíři dvanáct kročejů“, nazývá se nyní Královským polem a jeho velikost se stala základem české polní míry. V orbě Slované spatřovali posvátný akt, akt nového zrození, a proto i samotná pověst o Přemyslovi se nese v zemitém patosu.

Kousek od pomníku je Hospůdka u Přemysla Oráče. Možná tam stojí ještě dnes a má otevřeno. Připomínám Stadice a pověst O Přemyslovi teď, kdy mnozí smetávají projevy češství jako anachronismus. Něco, co se přežilo a patří minulosti, nikoliv už naší národní hrdosti a naší historické paměti. Češství a evropanství nestojí proti sobě, pokud je zbavíme omezenosti chápání. Nezapírejme své češství. I ve spojené Evropě to bude naše národní korouhev mezi národními korouhvemi ostatních, kteří se nezapřeli.