Vanilka

Je to dnes na den 110 let, co se ve venkovské škole v moravských Biskoupkách narodil největší český básník 20. století Vítězslav Nezval. Už tak týden myslím na to, že bych měl tohle výročí připomenout – a ani po tom týdnu netuším jak. Jak mám psát o člověku, který mi byl v době dospívání víc než otcem, víc než nejbližším přítelem a rytmu jeho veršů se podřizoval i můj tep? Co o něm vlastně mohu napsat, abych jen nenásobil výčet životopisných dat, kterých je plný internet?

Dětství

Jakkoli se Vítězslav Nezval narodil v Biskoupkách, jeho dětství je spjato s Šamikovicemi, kam se rodina jeho otce, učitele Bohumila Nezvala roku 1903 přestěhovala. I zde bydlí ve škole – a škola, to je ostrov vydělený z prakticistního světa dospělých, plný objevování a zázraků. Možná někde tady se rodí jeho schopnost nechávat se světem celý život udivovat a okouzlovat. Nezval dětskému vnímání světa velmi dobře rozumí, což se rozhodujícím způsobem projeví v jeho díle. Nemám ani tak na mysli knížky pro děti (Anička Skřítek a Slaměný Hubert je v jistém ohledu těžká i na mě), ale především asociativní metodu, jíž pořádá své básně ve dvacátých letech. Síla poetismu leží v odvaze skládat představy do souvislostí, jichž byly do té doby schopné právě jen děti. Rodina je na tehdejší poměry malá, Nezvalovi mají jen dvě děti. Kromě Vítězslava ještě starší dceru Vlastu, která po básníkově smrti vylíčí jejich společné dětství v půvabné knížce Kouzelná říše dětství Vítězslava Nezvala.

Dospívání

Citlivý a přes svou robustní postavu křehký Vítězslav zpočátku velmi trpí odloučením od rodiny, které si vyžádá studium na třebíčském gymnáziu. Ve věku 11 let je náhle přesazen ze školy, která byla současně jeho domovem a kde vyučoval tatínek, do osamělého podnájmu v Třebíči, kde navštěvuje rakouskouhersky přísný vzdělávací ústav plný bizardních profesorů nejrůznějších povah. V kulise těchto bolestných změn se postupně probouzí také Nezvalovo jinošství: první platonické lásky i tělesné touhy. Snad žádný jiný básník nedokázal popsat erotické napětí chlapeckého dospívání tak jako on. Jeho Sexuální nokturno patří v tomto směru k nejsilnějším dílům, jaká znám. Oslovuje přitom dominantně jiné vrstvy psychiky než prvoplánovou pudovost; popisuje onu beznadějnou fascinaci ženským tělem, kterou je schopna vyvolat jen fantazie, jejíž křídla nesvazuje praktická zkušenost. Roku 1919 (po epizodním nasazení v c.k. armádě, které Nezval snáší jen velmi těžce a díky simulaci a jisté protekci ji záhy opouští) zde básník složí maturitu a odchází do Brna studovat práva.

Studium

Na právech v Brně vydrží jeden semestr. Se svou bohémskou povahou a uměleckým nadáním opravdu není předurčen ke studiu paragrafů a podzákonných norem. Už roku 1920 přestupuje do Prahy na Filosofickou fakultu, kde studuje filologii a literaturu. Jsem upřímně otrávený ze všech těch povrchních životopisů, jejichž autoři jeden od druhého dokola opisují tu větu, že „Nezval studia na Filosofické fakultě UK nedokončil a začal pracovat v redakci Masarykova slovníku naučného.“ Je tím vykreslen bezmála jako floutek, který nezávazně zkusí dvě vysoké školy, než definitivně pozná, že na studium nemá. Opak je pravdou! Nezval studuje FF UK šest let, samotná studia v podstatě dokončí, píše disertační práci a připravuje se na doktorát. Ještě na sklonku léta 1926 píše rodičům „Disertační práci mám doma a pracuji na ní.“ Na podzim téhož roku ho jeho otec v dopise z Dalešic napomíná: „Teď, Slávku, kdy budeš na delší čas dosti opatřen, mohl bys v krátké době udělat ten doktorát, udělat nám něco k radosti…“ Odillo Stradický ze Strdic, jemuž budiž sláva, chvála a čest za to, že mýtus o neschopném studentovi nepapouškuje, v antologii „Ryby katedrál“ uvádí, že Nezval studia nedokončil schválně, „protože nechtěl doktorský titul“. Nezval sám o sobě sice vždycky prohlašoval, že se záměrně snažil izolovat od akademických vlivů, já bych se přesto takhle radikálního tvrzení zdržel. Myslím, že Nezvalovi už prostě nestálo za to téměř hotovou disertační práci dokončovat. V pouhých šestadvaceti letech byl uznávaným básníkem, psal hry a pásma pro několik divadel, překládal z francouzštiny, přednášel. Co mu mohl doktorský titul dát nebo vzít? Nic a nic.

Hudba a malířství

Nezval je geniální básník s darem od Boha, velké nadání projevuje ale i v dalších oblastech umění. Jeho hudební vlohy se neomezují na interpretační virtuozitu – je velmi zdatný také v kompozici. Ve svých pamětech se zmiňuje o tom, že v době dospívání se vážně rozhodoval mezi literaturou a hudbou. Skvostně maloval. V katalogu výstavy jeho obrazů „Vítězslav Nezval známý – neznámý“, jíž v roce 2003 uspořádalo Muzeum Vysočiny v Třebíči, se praví, že pokud by nebyl tak jednoznačně a radikálně zařazen jako básník, měl by jistě samostatné slovníkové heslo v encyklopediích výtvarného umění.

Ženy

Nezval je milovník a ctitel ženské krásy par excellence. Jeho avantýry jsou všeobecně známy, nemá cenu je zde znovu přetřásat. Počet žen, které se vystřídají v jeho loži, se počítá na desítky, pokud bychom to o řád povýšili, patrně bychom nechybovali příliš. Přitahují ho zejména statné, robustní typy, z čehož se ve svých verších nejednou vyznává. V roce 1926 začíná společný život s Františkou Řepovou, svou Fáfinkou, s níž později uzavře i sňatek a setrvá s ní do konce života. V dalších a dalších milostných vzplanutích mu to ale nijak nebrání. Je to morální? Je to čestné? Asi ne. Ale kdo jsme my, abychom soudili? Nezval je ženami fascinován na hranici posedlosti. Svůj chtíč nedokáže příliš krotit, dokáže ho ale skvostně přetavovat do veršů. Jeho milostná poezie patří k největším pokladům naší i evropské literatury. Před ženskou krásou a před ženami vůbec má velikou úctu. Nikdy o nich nemluví pohrdavě nebo hrubě, v osobní korespondenci i ve vzpomínkách pamětníků je vždycky jejich okouzleným obdivovatelem. Každou svou milenku nepochybně upřímně miluje. Minimálně ten večer, kdy s ní je. Mimo Fáfinky jsou v jeho životě ještě dvě ženy, které můžeme označit za osudové. První je o deset let mladší divadelní a filmová herečka Lilli (Ludmila) Hodačová, s níž se Nezval seznamuje v červnu 1937. Cit k ní ho zasáhne s intenzitou, jakou patrně dosud nepoznal – když je s ní, stačilo by mu trochu se odrazit a létal by. Když mu schází, puká mu srdce tak, že je to slyšet. Jejich milenecký vztah končí roku 1939. Jejich přátelství až 6. 4. 1958, kdy Nezval umírá… Druhou ženou, která do Nezvalova osudu zasáhla velmi významně, je Olga Jungová. Shodou okolností také herečka, s níž Nezval počne svého jediného (nebo možná jediného, o němž se to ví) potomka. Robert se narodí roku 1954 a Nezval ani na vteřinu neváhá, zda se k němu hlásit. Je hrdý, dojatý, šťastný. Synovy tragické smrti v roce 1971 se naštěstí nedožije. Robertu Nezvalovi bylo 17 let…

Úzkostný požitkář

Když si ve slovníku cizích slov najdete výraz „hédonik“, bude tam Nezvalova fotka. Kromě milostných rozkoší si neodpírá ani dobré jídlo. Miluje sladkosti, známé jsou obrovské tácy indiánků, které si ve Slávii objednává. Umí nezřízeně pít, od mládí kouří. V padesáti si koupí tatraplán, který špatně, ale s rozkoší řídí. Velmi rád cestuje, miluje koupání v moři. Užívá si každou vteřinu života – jehož konečnost ho tím víc děsí. Nezval je silně existenciální básník v heideggerovském smyslu, pod jeho lehkými básnickými ekvilibristikami běží ponorná řeka úzkosti z pomíjivé existence. Konečností života poměřuju cenu každé vteřiny. „Lampa nicoty mi osvětluje čas,“ napíše ve 33 letech v jedné své básni. Žije až do dna. Jeho zkoušené srdce to vzdá v necelých osmapadesáti. Dojde k tomu o Velikonocích – přesně tak, jak si na základě vlastnoručně zhotoveného horoskopu sám předpoví.

Komunista

Do Komunistické strany vstupuje Nezval roku 1924 – tak jako mnoho dalších mladých básníků jeho generace. Být mladý moderní intelektuál znamenalo prostě být komunista. Duch doby salonnímu levičáctví přál – nejpronikavější diskuse mladých komunistů z Nezvalova okruhu se vedly v dobře padnoucím obleku ve Slávii nad sklenkou absintu a silnou černou kávou. Když ovšem v roce 1929 vychází Manifest sedmi spisovatelů proti gottwaldovskému vedení strany, Nezval už je s komunistickou ideologií příliš identifikovaný a nedokáže nahlédnout jeho oprávněnost. Naopak podepisuje Zásadní stanovisko k projevu „sedmi“ a přiklání se k stalinsko-bolševické linii. Podruhé se ocitne na stejné křižovatce roku 1938, kdy je konfrontován s antisovětskými názory členů své surrealistické skupiny, kteří právem poukazují na zrůdnost stalinismu. Nezval nevěří a skupinu na protest rozpouští. Musíme se samozřejmě ptát, co Nezvala k těmto postojům vedlo. Snad věrnost myšlence spojená s bohapustou naivitou velkého dítěte. I ta ho ale na sklonku života, zdá se, opustila. Svědectví pamětníků dokládají, že minimálně od počátku 50 let prožívá hlubokou deziluzi a ke komunistické myšlence značně ochládá. V jeho díle se to bohužel již nestačí projevit, naopak některé rozsáhlé básně jsou jednoznačně pojistkou proti případné nemilosti režimu. Po únoru 1948 si nemohl být jistý nikdo ničím. Přes (minimálně vnější) věrnost stranické linii není ovšem znám jediný případ, kdy by Nezval někomu ublížil. Naopak je často připomínám proces, v němž riskuje vše, celou svou existenci a možná svobodu, aby zachránil básníka Jakuba Demla – což se mu nakonec podaří. Jiná věc je, že v řadě dalších kauz už odvahu pomoci nenajde. Jsme si ale jisti, že bychom ji my sami – jeden každý z nás – našli? Kdo jsme, abychom soudili…

Génius

Nezval byl nezávisle na všem výše řečeném geniální. Dílo (především básnické), které stvořil ve 20. a 30. letech, nemá ve své době srovnání a ani dnes nemáme nikoho, kdo by se mu přibližovat. Způsob, jakým změnil básnický jazyk, verš, básnický obraz, sám proces tvorby je přes částečnou inspiraci Apollinairem, Whitmanem a několika dalšími tvůrci v jeho podání zcela jedinečný. Byl solitér, křišťálový mnohostěn schopný zrcadlit jakoukoli inspiraci, šťastné věčné dítě, básník od Boha. Někdy bývá neprávem zastiňován Seifertem, na jehož Nobelovu cenu se poukazuje. Málo se ale připomíná, že Nobelovu cenu získal Seifert především jako poslední žijící představitel meziválečné avantgardy, zastupující tedy také Vítězslava Nezvala (odhlédneme-li navíc od politické podmíněnosti Seifertova ocenění).

Kam s ním?

Oficiální kultura si s Nezvalem neví moc rady – skutečně jen průměrná úroveň jeho poválečné tvorby a především jeho komunismus v podstatě vylučují, aby byl dnes jako největší národní básník skutečně přijat. Nesporná výjimečnost jeho meziválečného díla ovšem neumožňuje ani zavilým kádrovákům a „lovcům komunistů“ ho z české literatury vykázat. Nezval tu prostě je, ční ze všech šuplíků, do nichž se ho literární teoretici, vědci a historici pokoušejí nastrkat, provokuje, inspiruje, okouzluje.

110 let

Jednoho časného sobotního rána před sto deseti lety se poprvé otevřela ústa, která dokázala pojmenovat a vyslovit pocity, obavy, lásky, okouzlení i existenciální úzkosti způsobem, jakým to nedokázala žádná ústa před nimi a zatím žádná po nich. Ústa básníka, na kterého pořád myslím. Kdo chce, ať na něj dnes vzpomene se mnou.