Vanilka

Týden Pátý

„Co všechno udělám hned, jak budu těhotná!“ Tohle je nadpis nad seznamem poznamenaným v mém zápisníku. Zběžně ho prostuduji. Bod jedna. Objednám se k Dr. – HNED. Bod dvě. HNED se ujistím, že se mnou bude rodit. Bod tři. Pokud ano, raději si HNED zavolám do podolské porodnice kvůli registraci. Babyboom je babyboom. Bod čtyři. Zeptám se Dr.HNED na „screening“ v 10.-12.týdnu Bod pět. Začnu cvičit dle knihy jógu a řeknu trenérovi v posilovně, že jsem těhotná. Bod šest. Pečlivě si naplánuji, kdy to řeknu v práci a začnu se dle toho chovat. Bod sedm. Tentokrát si to budu užívat!   Tak body jedna až šest rovnou odkládám na příští týden, strašně se mně nechce to teď řešit. Ani kapitálkami zvýrazněné „HNED“ můj názor nezmění. Kromě poloviny bodu pět, protože Tondovi trenérovi jsem to už řekla, měl radost a ihned najel na těhotenský „úlevový“ trénink. A slíbil mlčet. Je zvyklý, dost často on bývá ten, kdo o těhotenství svých „trénovaných“ ví první, někdy dokonce dřív než manžel dotyčných. Druhá polovina bodu pět je taktéž odsunuta na neurčito. K bodu sedm  nějak nevím, co bych v tuto chvíli k tomu řekla, nebo si o něm měla myslet. Vím přesně, proč jsem si to tam poznamenala, protože minule jsem prvních pár měsíců prožila v takovém kvapu a stresu z pracovních povinností, že jsem neměla čas na těhotenství natož jeho užívání si ani pomyslet a vzpomínám na tu dobu velmi nerada. Necítím se těhotně. Dvě čárky jsou strašně vzdálené a já proto odolávám pokušení jít nakoupit další testy, abych si potvrdila, že tam stále jsou. Pak mě napadá, že z tohoto důvodu, by Bod jedna možná nebyl až tak od věci udělat skutečně HNED, i s ohledem na to, jak dlouhé jsou u Doktorky čekací doby. Překonávám tedy nechuť cokoliv teď dělat. Zvedám sluchátko: „Dobrý den, já bych se chtěla objednat k paní doktorce.“ „Na prevenci?“ Ozve se. Tento nevinný dotaz u mě vyvolá záchvat lítosti. Ve své těhotenské sebestřednosti mně nějak nedochází, že to, že jsem byla na prevenci před měsícem, pro sestru z ambulance, která má tisíce pacientek, asi není k zapamatování. „Ne, na prevenci jsem byla před měsícem!“ Řeknu o dost hlasitěji a podrážděněji než, by situace chtěla. „Jsem těhotná.“ S takovým důrazem na slovo „těhotná“ jako bych jí ho chtěla vytesat do mozku. „Aha a kdy byla poslední menstruace?“ Zákeřná otázka, na kterou neumím odpovědět. „No teďka bych měla mít menstruaci…“ Vyjde ze mě nakonec koktavě. Ticho, které následovalo, svědčilo jistě o tom, že sestřička pracuje s těhotnými opravdu dlouho. „Takže jsem to spočítala a vychází to, že vaše poslední menstruace byla sedmého února?“ ozve se po krátké pauze. „Vím já???“ Začínám být dost podrážděná. „Nevím, proč připadá termín mé poslední menstruace sestře při objednávání tak důležitý!“ Pomyslím si zlostně. „Ptám se na to, abych vás objednala na dobu, kdy už bude vidět srdíčko.“ Čte sestra moje nehezké myšlenky. „Aha.“ A v duchu se jí omlouvám. „Tak za deset dní ve čtvrtek odpoledne?“ Zrovna čtvrtek odpoledne, kromě pátečního odpoledne je snad jediná doba, kdy opravdu nemůžu. Vysvětluji, proč ne. „Hmmm.“ Slyším sestru listovat zápisníkem. „Ale potom mám místo až po velikonocích.“ Svádím vnitřní boj mezi svým hysterickým těhotným já a mezi zbytkem doktorky ve mně. Hysterické těhotné já ječí a zmítá se: „Ne, to jsou skoro tři týdny, to nevydržíš!!!“ Zbytek doktorky ho uklidňuje: „Neblbni, stejně by tam dřív ani nemuselo být nic vidět a na těhotenství to nic nemění.“ Doktorka nakonec vyhrála. „Dobře, píšu si tedy v úterý po velikonocích v 1930. Děkuji mockrát a nashledanou.“ Celá tato situace mě ale rozlítostnila, proto obvolávám své se situací obeznámené kamarádky. Tvářím se „jako by nic“ a „hrdinsky“ jim tak jako mimochodem sděluji, že jdu někdy k doktorce, ani nevím kdy… Všechny souhlasí, že není kam spěchat. „Jim se to kecá, když nejsou těhotné, to bych byla taky v klidu,“ brblám si napůl vztekle a napůl lítostivě, i když zbytek zdravého úsudku ví, že mají pravdu.

Týden šestý Život se vrátil do starých vyjetých kolejí z dob před začátkem našeho snažení. Jednak z důvodu, že se těhotně necítím, jednak proto, že jsem si do té kontroly u Doktorky zakázala na to nějak významně myslet a nakonec možná i proto, že skoro nikdo o mém těhotenství neví. Chodím do práce, cvičím, běhám. Tmu před očima, celodenní špatně a motání hlavy jsem přijala jako novou životní skutečnost a pomalu jsem se s tím naučila žít, že to ani nevnímám. Nejhorší a zároveň málo vůlí ovlivnitelná skutečnost, která mi den co den těhotenství připomene, je moje nálada. Příšerná, protivná, podrážděná nálada.

Týden sedmý Tak jsem se dočkala! Podvacáté se pomocí SMS, skypu, telefonu ubezpečuji, že Budoucí dvojnásobný otec bude večer doma. Těším se a bojím zároveň. Opět se tedy topím v rozporuplných pocitech. Všem kteří vědí je od rána asi 5x nenápadně připomenuto, že JÁ a mé dítě jdeme večer poprvé k Doktorce Nedostalo se mně ale přiměřeně těhotenské odezvy, protože nikdo úžasem nepadal z této informace na kolena, ani nervozitou nemohl ráno dospat… Opět mě proto popadne ublížený pocit malého zájmu ze strany okolí. Nakonec nevydržím nápor nervů a o půlhodiny dříve než by bylo třeba sedám do auta a odjíždím. Kupodivu těhotenství je zřejmě provázeno určitou jasnozřivostí, protože když v 19oo místo 1930 zvoním na dveře ordinace sestřička mě vítá se slovy, že konečně někdo jde, prý od rána se spousta lidí odhlásila. „No vida jaké mám štěstí.“ Nestihnu to snad ale ani domyslet a opět udeří plnou silou má podrážděnost. To když se sestra jedním dechem zeptá: „A vy byste jako vlastně měla být těhotná…chtěně?“ „Mám pocit, že kdybych byla těhotná nechtěně, tak se asi chovám jinak a přijdu s něčím jiným!“ Říkám si vduchu, ale nahlas raději neříkám nic, jen naštvaně kývnu. Paní doktorka s úsměvem a nataženou pravou rukou na pozdrav mi mezitím vychází vstříc z ordinace. „Aha, tak to jsem jí asi přeci jen neodradila minule, je to holt profesionál.“ Taky se přátelsky usměji a jsem sama se sebou najednou velmi spokojená. „Posaďte se. Vy tedy jdete kvůli graviditě. Je to gravidita chtěná?“ Málem jsem dosedla mimo židli. Najednou nevím, proč být naštvaná dřív, jestli protože si myslí, že dítě nechci, nebo protože na MĚ zapomněla. „Jak jestli je chtěná, copak si nepamatuje, jak jsem se s ní domlouvala, že otěhotním, to ji opravdu tak nezajímám!“ Začínám se propadat hlouběji a hlouběji do těhotenské ublíženosti. V očích se objevují slzy. I přes ně ale zaregistruji, že Doktorka je mou reakcí trochu vyvedená z míry, přestože je jistě zvyklá na kontakt s těhotnou náladou. Vidím, jak usilovně přemýšlí, jestli ty slzy způsobilo to, že dítě chci nebo to, že ho nechci. Ani jedna z možností se jí nezdá být ta správná. „Možná, že to byla jen ta samotná otázka?“ stále dumá Doktorka Já se mezitím pokouším dát se dohromady a snažím se začít chovat jako velmi dospělá až zralá žena. Paní Doktorka toto pochopí jako výzvu k obrácení listu a poprosí mě proto, ať si odložím. Cestou do kabinky si najednou všimnu, že Doktorka si konečně vzpomněla, že už se mnou jednou „měla tu čest“ a rázem jí to celé došlo. Otočí se a snaží se to nedat najevo. Chvíli potom ale už obě prohlížíme tlukoucí srdíčko a všechno nedorozumění je rázem zapomenuto. Ale já přesto ke konci vyšetřením si neodpustím jako satisfakci: „Paní doktorko, udělejte mi nějaké obrázky.“ Paní doktorka, pochopila a říká velmi příjemně: „Jistě.To víte, že bych vás bez nich nenechala odejít.“ Její ochota mě opět nepochopitelně a zcela neoprávněně trochu podráždí. „A mohla byste mi je rovnou poslat emailem, dám vám adresu,“ stupňuji proto vítězoslavně své požadavky.   Týden  osmý Po první návštěvě Doktorky se počet osob vědoucích zase o něco zvýšil. Přesto, že to není nijak závratné číslo, je to hned v mém životě poznat. Asi  hlavně protože se na seznam „těch, co vědí“ zařadily obě Budoucí Dvoj- a Trojnásobné babičky. A ty o sobě nechají obecně vědět hodně, natož při takové příležitosti. Každá to ale dělá jinak. Budoucí Dvojnásobná babička, zvaná rovněž tchýně, zopakovala svůj postup, který předvedla již při oznámení mého prvního těhotenství. „Aha,“ následuje váhavá odmlka, kdy neví co říct, „tak to gratuluji, a jak dlouho vám trvalo než to vyšlo?“ Pokračuje a než se vzmůžu na odpověď na tuto dle mého názoru poněkud nepatřičnou otázku, je otázka ihned následovaná dychtivým doplněním: „Dlouho viď?“ „Ne, vlastně nám to vyšlo hned napoprvé (respektive podruhé napodruhé),“ polknu a prohlížím si jí. „Hmmm,“ v jejím hlase nelze neslyšet jistý druh zklamání, „ale to stejně ještě nemusí dopadnout, ze začátku to není jisté.“ Uzavírá nakonec tchýně. Poprvé, i při vědomí své těhotenské chytlavosti, mně přesto tento její projev přivodil záchvat tajného pláče okamžitě v momentě, kdy odešla. Na podruhé jsem to již čekala, takže šok z její „radosti“ mě tentokrát už nedostihl. Ono navíc hlavně vím, že brečet kvůli tchýni teď, je ještě předčasné. Můžu si to klidně schovat na „potom“. Tchýně chystá totiž  další pokračování. Jako minule. V momentě, kdy jsem se tenkrát napoprvé přehoupla do druhé půlky těhotenství, tak to její „třeba to nevyjde“ plynule přešlo k líčení jejího strašlivého třídenního porodu… A toto líčení zpravidla pak uzavírala „upřímnými“ slovy o tom, že ale samozřejmě  „u mě to může být jinak…“ Ani nevím, jak se mně tenkrát podařilo spolknout ironický dovětek: „To ano, třeba hůř, ideálně.“ Ona to asi ani nemyslí zle, je jen tak nějak upřímná a neumí říkat něco jiného, než na co myslí. A fakt je, že tohle si ona asi opravdu myslí. Budoucí Trojnásobná babička zvaná „má vlastní matka“ zvolila zase jinou strategii, ale také stejnou jako minule. Od prvního okamžiku začala nakupovat věci a oblečení pro mimino, plánovat, kam pojedou a co všechno budou dělat tak, jako by tu nejen bylo její Budoucí Třetí vnouče mezi námi, ale jako by mu už byly alespoň tři roky. Není třeba asi příliš líčit, že pro těhotnou, která od počátku až dokonce se klepe strachy, jak to celé bude, je toto chování téměř svatokrádežné. Navíc po porodu Prvorozeného – jejího prvního vnoučete, když „to“ slibované pak skutečně bylo aktuální, všechny tyto velké plány nějak zapadly a už se o nich nikdy nezmínila. Takže vím, že se na nějaký přehnaný zájem z její strany nemusím ani těšit. Přeci jen ale jeden nový projev a změna tu byla, a to, že je to Budoucí Druhé vnouče naše a její Budoucí Třetí vnouče celkově, a tak mohla tuto skutečnost, že je již několikátým v pořadí zahrnout do svých řečí. Konkrétně se to projevuje tak, že s ohledem na jeho pořadí u nás v rodině ho začala nazývat Druhý „Prvorozený“ (jménem Prvorozeného). Tato novinka, narozdíl od všeho předchozího, na což jsem si za těch minulých devíti měsíců měla čas zvyknout, mě irituje tedy velmi. Srovnám-li přístup Budoucí Dvoj- a Trojnásobné babičky, tak v konečném důsledku ústí ve stejný výsledek. Obě ve mně potencují stejný pocit – intenzivní strach o Budoucí dítě, akorát, že každá z nich se k tomu dopracuje trochu jinou, jí vlastní, cestou… Další velká změna nastala v okamžiku, kdy se informaci o potenciálním sourozenci dozvěděl Prvorozený. Zaprvé měl okamžitě jasno pokud se týká pohlaví a jména Budoucího sourozence, od té doby ho nenazývá jinak než sestřička T…čka. Za druhé při ukazování těch těžce vydobytých obrázků z ultrazvuku ho tato technická vymoženost umožňující nahlížet přes břišní stěnu do útrob člověka velice zaujala a dožadoval se bližšího technického objasnění tohoto fenoménu. Naštěstí moje kusé znalosti a představivost mu zatím na vysvětlení principu stačily. Dále vznesl dotaz, že vzhledem k tomu, že toto ultrazvukové vyšetření ho velice zajímá a rád by si miminko prohlédl osobně, a zda-li je možné, že by se tento zajímavý přístroj mohl nacházet v jeho „lékařském kufříku“. Zklamání při mé negativní odpovědi, muselo být ihned vynahrazeno slibem, že jen co to bude možné, bude moci se mnou navštívit ordinaci a být tomuto vyšetření alespoň přítomen. Moje Budoucí dítě je najednou nějak víc s námi. Mám to totiž s kým probírat.