Vanilka

V honbě za WC  jsem prolétla kolem obrazu sv. Kateřiny připisovaný Tintorettovi jak namydlený blesk. Nepamatuji si ani jediný tah a není to proto, že to bylo vloni.

Vhodila jsem do kostelní pokladničky  euro, které mě opravňovalo k zapálení  svíčky. Její plamen se zachvěl, jak jsem se zoufale modlila. Ať rychle najdu záchod! Třeba turecký.. A samozřejmě jsem nezapomněla na prosbu, abych se zase příští rok do St- Paulu vrátila. Člověk se někdy chová nevyzpytatelně a přiblble, což se právě stalo. Já, která v průběhu  roku připomínám spíš velblouda, při pobytu v zemi skvělého vína začnu z neznámých důvodů sebou vláčet plastovou láhev, ze které pravidelně upíjím teplou, mdlou  a nechutnou tekutinu. Letos se chci vrátit. Už posedmé.

Od poloviny června vím, že budeme bydlet u Gordes a spávám na mapě. Ramena v Provensálských Alpách, hlavu ve Středozemním moři a pomalu mně z toho šplouchá na maják.. Kamarádky, se kterými tam pravidelně putuji, vymýšlejí program. „ Letos bych už konečně ráda do Verdonského kaňonu!“ říká Táňa. „Je šance, že ho uvidím aspoň z okna auta v průměrné osmdesátikilometrové rychlosti?“ Hluboké ticho. „Potřebuji sůl z Camargue… Ale vidím…prostě vidím to černě,“ věští Libuše. Ticho. „A co moje lanýže?“ přidává se Marie. „Chci letos do Vaucluse…“ Nic než ticho. Regionální, národní a nadnárodní zájmy se míchají a jen těžko vyhovět čtyřem osobám. Zvlášť, když je něco (Camargue) daleko, něco (lanýže) roste v úplně jinou roční dobu  a něco (propasti Verdonu) působí mírné závratě. „Do St- Paulu letos nejedeme?“ ptám se nesměle. Začíná bouře ve sklenici teplé, mdlé a nechutné tekutiny. „Sen Pól je zakázané město!“ protne ticho Marie. Hned je vidět, že je z učitelské rodiny. Ovšem vzápětí laskavě dodává. „Samozřejmě, že pojedeme do St- Paulu. Pojedeme, protože já to město prostě miluju! Zase na vás budu čekat a nalívat se kávou. Zase mě bude bolet žaludek. Zase nakoupím zbytečná mýdla a neskutečně drahé přehozy na postel… do kterých pak zabalím camembert. Marušku bolí koleno.Uličky tohoto městečka jsou pro její klouby stejně extrémní jako Himaláje. A tak každoročně vysedává v rozkošné kavárničce blízko „ Zlaté holubice“, kde visí originály Picassa, Signaca, Modiglianiho a dalších. Platili obrazy, když jim došly peníze. Sedí mezi mýdly, ubrusy a cikádami a trpělivě čeká, zatímco my se řítíme uličkami. St. Paul je na jednu stranu trochu cirkus a Václavák. Na druhou stranu krásné uličky,  ateliéry, obchůdky a galerie, muzeum moderního umění., sochy, mozaiky, erby.. Každý rok dělám malou saintpolskou inventuru. Chci vědět, jestli je dům č. 135 ještě na prodej, hrob Chagalla na svém místě a veselý Rodolpho dole u hospody vyhrává v pétanque… Také se potřebuji  zastavit v galerii  madame Nicol. Minulý rok jsme se daly do řeči. Sešpulila krásně pusu, když zjistila, že jsme z Čech. „Syn byl v Praze,“ řekla. „Bože můj,“ vydechla jsem.. Tiše jsem doufala, že nejel taxíkem, nenakupoval, neseděl v restauraci a nepodnikal jiná dobrodružství. „Říkal, že Praha je nádherná.“ řekla Nicol. Oddechla jsem si. „Ukradli mu auto,“ dodala.

Rozsypala jsem obrázky. Kostel Église Collégiale, stará kašna, muzeum Chagalla a všechny místní památky se válely na dlažbě…. Nakonec jsme St- Paul zase poskládaly, uložily do krabice a v míru se rozešly. Běžela jsem  z kostela jako splašená. Vybírám zatáčku u keře oleandru. Do růžových kvítků močí nějaký monsieur. Ano, všimla jsem si, že  francouzští muži si s oblibou ulevují, kde je napadne. Dělají to s takovou vervou, že na některých místech mé sladké země visí cedule, které tuto činnost zakazují. Škoda, že nejsem Francouz. Mohla jsem stát u keře, koukat vzhůru, pískat si a počítat mraky. Jako tady monsieur.. Je sice fakt, že na zádech nemám  SPZ, ale jsem posedlá myšlenkou, že by to všichni poznali.  je malé městečko. Nechci, aby místní říkali, že  u nás chlapi kradou auta a ženy dělají úkon zvaný le pipi do keřů. Chci se příští rok zase vrátit!