Vanilka

Tonda s Vaškem byli vždycky pro každou legraci. Toho dne si v práci o polední pauze pročítali Annonci a zaujal je inzerát: Kupuji starožitné a vzácné hodiny, cenu respektuji. Ale to telefonní číslo!!! Hele, není to inzerát  Rudy?

Rudolf byl jejich ne zrovna oblíbený kolega, namyšlený, závistivý a držgrešle, který měl občas takové podivné obchody se starožitnostmi. Ještě zkontrolovali uvedené telefonní číslo – bylo to vážně číslo do Rudovy kanceláře!  Od nápadu nebylo k činu daleko.

Tonda usedl k telefonu a vytočil příslušné číslo. Na druhé straně se ozval Rudův hlas: „Havelka, prosím.“ Tonda nasadil vážný obličej, představil se jako Dr. Skočdopole, a začal svým seriózním hlasem nabízet Rudovi hodiny. „Víte, máme je již dlouho, je to památka. Jsou nádherné. Stojací pendlovky…Jaká značka?“ Tonda nehnul ani brvou. „No přece anglické Posfeltýnky. Cože, vy tuto značku neznáte? Ach tak, hned jste si neuvědomil. Máte velmi vážný zájem, dobrá. Popsat? Jistě. Jsou asi dva metry vysoké, s pozlaceným kyvadlem, každou hodinu hrají melodii od J.S. Bacha: Old clock. Po stranách jsou ručně vyřezávaní pštrosi. Celkem čtyři. Tím je to rarita. Ale pane, ta největší originalita spočívá v tom, že v dolní části těchto Posfeltýnek je řezbářem ztvárněn výjev z bitvy u Sansibulu. Jistě znáte, jak by ne…“ Zkrátka Tonda vylíčil tak věrohodně unikátní hodiny světové značky, že mu to Ruda zbaštil i s navijákem. Uvěřil značce, pštrosům, vymyšlené melodii i neexistující bitvě, a dokonce souhlasil i s cenou, kterou Tonda vyslovil (pro vás dám slevu, i když je to rodinná památka) – 150 tisíc Kč. A Tonda pokračoval v blufování: „Ano, pokud máte zájem, můžete si pro ně přijet, ale chápejte, nemohu vám je rezervovat dlouho, potřebuji rychle peníze v hotovosti, rodinné důvody… Tak – dnes večer v osm hodin? Čím přijedete? Fordem transitem? Ano, zde je adresa….Tam bydlí paní Dlabáčková, to je teta. Budu ji informovat, že si hodiny vyzvednete a hned na místě zaplatíte.“

Tonda nadiktoval adresu vesnice asi 100 km od Prahy. Zavěsil a spokojeně si promnul ruce. Vašek, ještě teď rozesmátý, chtěl vědět, co je to za adresu. To sis vymyslel? Ale kdepak, trumfoval Tonda. Podívej se. A ukázal na inzerci o kousek níž. Nějaká paní na této adrese prodávala za 150 Kč dřevotřískovou skříň. I zde předvedl Tonda bravurní herecký výkon. Představil se jako Rudolf Havelka a slíbil paní Dlabáčkové, že se u ní večer zastaví s Fordem Transitem a skříň koupí. Další den se náhodou sešli s Rudou v hospodě, kam chodili „na jedno“. Ruda byl nějaký zkroušený a přešlý. „Co se stalo?“, zeptali se s nelíčeným zájmem.

A Ruda vyprávěl upravenou historku: Včera večer jel do jedné vzdálené vesnice koupit pro manželku hodiny na chatu, a stará Dlabáčková ho hnala do sklepa, kde musel nejdřív odklidit staré haraburdí a harampádí, aby se vůbec daly otevřít dveře. Přitom si zašpinil svůj nejlepší oblek a natrhl nohavici o starou drátěnou matraci. Bába pořád mlela, že je ráda, že se toho zaprášeného krámu konečně zbaví, a pak místo hodin uviděl ve světle slabé baterky jen příšernou skříň. Strašně se naštval a vystrašená Dlabáčková na něj zavolala policii. A on jen taktak ujel… Tonda s Vaškem jen soucitně pokyvovali hlavou, že starý lidi, a zvlášť vesnické báby, to opravdu v hlavě nemají v pořádku. Ruda dopil, vysázel na stůl 19,50 Kč, zvedl se a šel domů.

Teprve teď se ozval Tondův a Vaškův vysvobozující výbuch smíchu…