Vanilka

Jen tak náhodou jsem na dejvické ulici zahlédl tabuli Nekuřácká tvůrčí kavárna „U spáleného kotěte“. (Jak nechutně tvůrčí!) Vynechám-li představu urničky s kočičím popelem, nemohu přehlédnout spojení slov nekuřácká a tvůrčí.

Vzpomínám, jak jsem kdysi za již bývalého společenského zřízení stejnou náhodou zapadl do dnes již neexistujícího ostravského baru, v němž novináři, básníci, spisovatelé, malíři, sochaři a vůbec lidé tvořící věci, které nejsou k jídlu ani k pití, nad jídlem a pitím každý večer vášnivě  diskutovali  na téma Proč psát? Proč malovat? Proč sochat? A při tom kouřili jednu za druhou cigarety, laciné doutníky a v dýmkách amforu, že druh druha v mlze z tabákové dýmovnice neviděl – takže mohli mluvit otevřeně a upřímně. Nikdo nemohl dosvědčit, že ten či onen řekl něco proti něčemu, protože v dýmu nebylo očitých svědků, všichni měli všechno z doslechu. Bylo tak možné slyšet věci jinde neslýchané. Samozřejmě, že cílem kouření nebyl úkryt před ideologickými nepřáteli, kouření, dlouhé vlasy a rozdrbané kalhoty dotvářely image tvůrčího člověka. Já, zásadový kuřák, který nechce pár let před smrtí abstinencí znehodnotit léta poctivého kouření a promarnit peníze dosud za cigarety během života vynaložené, který bez ranní cigarety nenapíše ani vlastní adresu, vnímám nekuřáckou tvůrčí kavárnu jako jeden ze zásadních projevů změny společenských poměrů po roce 1989. Hle, diskutovat lze i bez kouření! Vyslovovat názory proti něčemu lze i v průhledném ovzduší, v němž je vidět z rohu do rohu. Jen otázky Proč psát? Proč malovat? Proč sochat? již nacházejí aspoň jednu z kdysi nepřípustných odpovědí: Nejlépe pro peníze! Což ovšem neznamená, že pro peníze je totéž, jako nejlépe. Ale to už se dostávám daleko od původního svého záměru konfrontovat nekuřáctví s tvořením.

(Pauza, jdu si ven zakouřit! Tady v tom pitomým baráku plným lidí kouřím jen já!)

Tak, už jsem zase nad klávesnicí. Opravdu jsem si byl zakouřit, abych dokončil myšlenku, než podlehnu otravě kyslíkem. Co jsem to chtěl vlastně napsat? Že nemám rád nekuřácké kavárny a už vůbec ne kavárny tvůrčí. Na druhé straně mi vůbec nevadí autoři Vanilky Stanislav Rudolf, Jan Krůta, Michal Černík, Zdeněk Šálek a ostatní tvůrčí vanilkoví nekuřáci. Oč míň vykouřili, o to víc a lépe napsali. K jejich mistrovství se v životě nedokouřím.