Když se přesuneme blíž k důchodovému věku, a potom i ke stáří, sami na sobě hledáme první známky různých, s věkem nastupujících závad. Hodně nám jde o duševní svěžest. Možná i proto sledujeme každičké opomenutí. To, co jsme celé roky vnímali jako poruchy pozornosti, najednou nabývá katastrofických rozměrů. Například:
Mužský uložil vteřinové lepidlo. Udělal dobře. Kdyby ho neuložil, vypotřebovala bych ho na zbytečnosti, anebo rovnou ztratila. Po týdnu došlo na následující konverzaci: „Nevíš, kam jsem dal to lepidlo? Potřebuju něco přilepit.“
„Nevím.“ Byla to pravda, i když existovalo podezření, že jsem do záležitosti nějak zapletená.
Domácnost byla přerovnaná. Jednou, dvakrát, třikrát. Navzdory následnému úklidu jsem už nic nenacházela ani já. Lepidlo v nás vzbudilo dojem, že emigrovalo.
Po týdnu:“To lepidlo mám!“ Na rozradovaného chlapa je úžasný pohled.
Následovala výmluvná pauza. A potom! „Nevíš, co jsem to chtěl přilepit?“ Další týden trvalo, než jsme si vzpomněli, ale věřte nebo ne, já už to zase nevím.
Další články od autora
-
Doporučení pro život příští Už jsem to četla:" Kéž Bán Bůh dá a já jsem v příštím životě úředníkem!" Máme jich prý u nás úžasných 291000. Čtyřicet občanů na jednoho státního…
| 13.1.2011 0
-
Proč internet? Než televize hromadně ovládla naše domovy, poslouchali jsme rádio. Já koukala na zeleně svítící oko a představovala jsem si maličké lidičky, kteří…
| 12.1.2011 0
Jak to vidíte vy?
Co si o diskusi myslíte?
Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.
Přihlásit se Zaregistrovat se