Vanilka

Přibližně za rok po svatbě  čekala naše dcera Alena děťátko. Protože bydlela, a dodnes bydlí, se  svým mužem v patře nad námi, prožívali jsme to krásné období naděje a příprav společně. Oba naše byty byly  přeplněny dupačkami, mikinami, postýlkou a balíky s plenkami, láhvemi, dudáčky  a spoustou dalších  věcí, které bude děťátko hned po narození potřebovat.

Když už  se blížil den D,  musel jsem odjet, tehdy jako  novinář, na filmový festival do  uzbeckého Taškentu. No: musel!  Pochopitelně že jsem tam letěl rád. Poprvé jsem měl možnost navštívit Asii. A ještě zadarmo!!! Sbalil jsem  potřebné věci do kufru,  pusu všem!, Aleno, ty se  ničeho neboj!, drž se! papa, porci  pusinek své ženě Jarce, pak  rychle na letiště a směr na východ. Na taškentském  letišti jsem ukázněně  čekal, až mi  přijede můj kufr.  Dočkal jsem. Sáhnu  po něm a  můj nos zaregistroval  silnou dávku  známé vůně. Jasně  že  Pitralon!  zděsil  jsem  se.  Jednu,  už  načatou láhvičku této vody po holení  jsem si  doma do  kufru přibalil  s holicím  strojkem.  Cestou mi asi vytekla mezi ostatní věci.  V pokoji jsem okamžitě kufr otevřel. O vůni, která vzápětí zahltila  celý pokoj není třeba psát. Teprve později  jsem  se  dozvěděl,   že  v zavazadlovém  prostoru letadla, s kterým jsme do Taškentu letěli, došlo asi k nečekanému podtlaku vzduchu,  který vyssál z  dózy mou  oblíbenou vodu po holení.

Dny, které  jsem na festivalu trávil, mi nepřinášely příliš radosti.  V kině  ode  mne  návštěvníci  odsedávali, spal  jsem ohleduplně na  balkóně, protože jsem  nechtěl, aby mě  můj český kolega celou  noc proklínal, nechodil  jsem s ostatními  společně ani po mešitách a jiných památkách. Pátý den byla ale tiskovka k nějakému dalšímu filmu. Po deseti minutách se ve dveřích objevila baculatá Uzbečka a volala pípavým  hlasem  mé  jméno.  Okamžitě jsem se přesunul k ní. “U vas  tělefon!“ řekla rusky a zavedla mne k recepci, kde  vedle přístroje leželo sluchátko. (Tehdy ještě nebyly mobily!) Vzal jsem je a ze zvyku řekl do mikrofonu své jméno. „To jsem já, Jarka, no konečně!“ “Stalo se něco?“  zeptal jsem se. „To víš,  že jo! Aleně  se narodila dneska  v noci holčička. Jmenuje se Zuzanka, máš radost, viď?! Tak  přijeď brzy, dědečku!“ loučila se mnou nadšeně moje žena.

Cestou zpátky do sálu jsem přemýšlel o tom, jak  mě oslovovala. Prý: dědečku! Měla  ještě říct: dědečku – stařečku! hudroval  jsem si pro sebe. Posadil jsem se  na své místo. Muž po mé  pravici se ke mně  naklonil  a   rusky se zeptal: “Stalo se něco?“ Byl to jeden bulharský novinář. Namáhavě  jsem  mu  odpověděl, že  jsem ode dneška dědečkem. Zčista jasna mi dal přátelskou herdu a zvolal:“Nic si z toho nedělej, Stanislave! Víš, my, Bulhaři, máme jedno moudré přísloví: Není  strašné být dědečkem. Strašné je spát s babičkou!“ To přísloví se mi docela líbilo. Ale než festival skončil, nějak  jsem si  to v hlavě rozebral a ještě před odletem domů  jsem si řekl, že tohle přísloví platí určitě jenom v Bulharsku. Kdežto naše české babičky…!