Vanilka

Special Keyboard - HelpNejsem IT… a vy jo, a proto vám opět volám! Tohle si vždycky říkám, když zvedám telefon, abych řešila jeden z mnoha počítačových problémů v práci. Musím si to říkat! Všichni „Ajtíci“ musí dle mého názoru složit před zahájením své IT kariéry zkoušku z nepříjemnosti, neochoty ostatním cokoliv vysvětlovat a základů dělání hlupáků z ostatních neajtíků.

Jenže já mám zase takovou vlastnost, že mám ráda pravdu a ráda se za ni beru a hádám. Logicky tedy v práci náš inženýr IT je častým objektem mých spravedlivých bojů za „pravdu“. Typická situace vypadá asi takhle: Zvedám telefon a vytáčím již notoricky známou linku: „Dobrý den pane inženýre, tady je zase  Problémová, mám znovu problém, můžete mi pomoci?“ říkám s hodně ironickým důrazem na slova „zase“, „můžete“ a „pomoci“. Následuje stručný popis situace, která mě donutila zvednout telefon a vytočit jeho linku. Odpověď, která obvykle následuje, je ale v 90% stejná: „To není možné!“ Není to možné??? Jak to že to není možné, když se to právě děje??? Znovu se pokouším zopakovat svůj problém. IT nakonec otráveně přeruší můj proud už mírně ublížené řeči, uvolí se k opuštění svého IT doupěte a vyráží směrem ke mně.

Pak následuje tuhý boj přímo nad ústředním objektem sporu. Boj, který končívá střídavě. Dnes ale zvedám telefon téměř s potěšením. Dnes se totiž cítím výjimečně silná v kramflecích. Problém se  zadáváním výkonů a jejich přiřazováním k poplatkům je totiž obecně známý, vím docela jistě, že ho nemám jen já. Navíc včera jsem svoje počítačové trable probírala i se sestřičkami a i dle nich můj počítačový „účet“ vykazuje zádrhele, i jiné než tento. Dneska to zkrátka musím vyhrát. Telefon vyzvání dlouho. Už ho chci zklamaně zavěsit, když se ozve známé „Prosím, T…!“. Začínám sladce, dnes si to můžu dovolit, už teď jsem vítěz, můžu tedy být k poraženým milosrdná: „Pane inženýre, byl byste tak laskav, opět mám ten problém se zadáváním výkonů, nepřiřazují se k poplatkům?“ Vychutnávám si každé slovo. Funění na druhé straně sluchátka… Zdá se mi, že je zlostné,  a tak si spokojeně říkám pro sebe: „Jo jo chlapče, prohrál jsi prohrál…“ Velice brzo se ale ukáže, že funění nebylo zlostné, bylo naštvané. Bylo naštvané ale ne z důvodu blížící se porážky, ale z důvodu, který zatím neznám. „Zadáváte špatný datum!!!“ ozve se nakonec sice trochu rezignovaně, ale přesto dost důrazně ze sluchátka. Teď funím já, ale já funím skutečně vztekle. Co si to dovoluje! Takhle hnusně mě osočit, jaký k tomu má důvod? jede mi hlavou a promýšlím protiúder. Zatím se snažím získat čas. „Proč bych měla zadávat špatné datum?“ Tentokrát je ve sluchátko zvláštní ticho. Cítím, že IT má v kapse nějaký trumf, o kterém já nevím. „Nevím, proč byste měla zadávat špatné datum!“ zopakuje jízlivě mou otázku. A hned ironicky dodává: „Ale třeba to bylo ze stejného důvodu jako, když jste například 7.března celý den zadávala 7.února…? A mě se tedy na ten důvod rozhodně neptejte!“ Úplně vidím, jak se IT zlomyslně usmívá. Dostal mě, to jsem nečekala. Ale boj zatím nevzdávám. „Asi jsem se musela splést…“ Snažím trochu vzdorovat. „To jste asi musela, minimálně pětkrát!“ libuje si v těch slovech týkajících se počtu opakování mého prohřešku. Dobře, pouštím tuto frontu a všechny své ofenzivní síly vrhám jiným směrem. „Ale dneska mi to taky nejde zadávat a přitom správně zadávám dnešní datum 13. března?“ „Tak a teď se předveď, Ajtíku!“ pomyslím již triumfálně dopředu. Jenže zhruba v ten samý okamžik padne můj zrak na kalendář a už vím, že dneska to bude moje porážka. Tentokrát ostudně a KO. IT si nechá dlouhou pauzu na vychutnání vítězství, pak spokojeně a pomalu prohlásí, co čekám:  „Jenže dneska je už čtrnáctého… března…“ Snažím se vzít svou KO porážku čestně a zachovat si tvář. „Ano pane inženýre, mně to nedošlo, omlouvám se.“ Konec té věty skoro šeptám a před očima mám IT, jak je blahem bez sebe.

Dneska to pro něj bylo snadné a zásadní vítězství. Uvědomuje si, že já jsem silný soupeř, jeden z nejtěžších, co má. To musí být sladký pocit… Holt soupeře se nevyplácí podceňovat. Poučení pro příště. A navíc to „příště“ bude tentokrát za hodně dlouho. Musím si vylízat všechny utržené rány.

Věnováno všem IT :)