Vanilka

Pokaždé když s přáteli čteme na nějakém autorském večeru poezie, zahajuje každý z nás svou produkci nějakou průpovídkou. Pokaždé stejnou, ale to publikum většinou neví, takže se za ně posmíváme jen sobě navzájem. Já většinou zahajuji sérií tří básní.

Komentuji to tak, že jedna bude o víně, jedna o ženách a třetí by logicky měla být o zpěvu. Jenže zpívat neumím, takže ta třetí básnička bude o krizi středního věku, kterou naopak umím velmi dobře. U posluchačů kolem čtyřicítky to vzbuzuje žádoucí sympatie a navíc je to pravda. No nic. Výše řečené ovšem při určitém zvrhlém uplatnění logiky svádí k představě, že rozumím také vínu a ženám. To je samozřejmě nesmysl. Nepiju sice krabicák a červené nemíchám s Colou, ale tam má sommeliérská erudice zvolna končí. Co se týče žen, je to ještě horší. Přesto právě jim bych tenhle sloupek rád věnoval. Takže: Včera jsem viděl Nejkrásnější Ženskou Na Světě. Bydlí v Jenštejně, pokud by Vás to zajímalo – nebo tam aspoň vystupovala z autobusu. Dost mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že Nejkrásnější Ženská Na Světě dělá u nás v cukrárně. Ale o ní jsem to taky hned nevěděl – o té cukrářce. To až minulý týden, když jsem tam byl pro ovocné košíčky. Měla bílou halenku a nakláněla se nad chladicí vitríny. Slunce, co svítilo přes výlohu do skla těch vitrin, způsobilo, že se její ňadra odrážela od skla jako od poloprůhledného zrcadla. Košíčky jejích prsou splynuly v tom zátiší reality a odrazu s nadýchanými ovocnými miskami v křehkém a přitom naprosto samozřejmém souladu a v té cukrárně se najednou zastavil svět. Zem se přestala otáčet, čas přestal plynout a mně se v řečišti tepen a žil zastavila už tak uondaná krev. A pak Nejkrásnější Ženská Na Světě řekla „A dál?“ a já řekl „A dál dvě karamelový trubičky a to bude všechno“. Takže je jasné, že jsem se včera dost divil tomu, že Nejkrásnější Ženská Na Světě je ta Jenštejňačka.

Nebudu vás unavovat jejím popisem ani tou geometrií stínů na její levé tváři, když se autobus točil kolem rybníka a nechal ji tak nasvítit po celých 180 stupních světlem barvy Zlatého čaje z Jemnice. Nechám si pro sebe způsob, jakým si přejela dlaní po přesezené sukni a všechno ostatní. Naopak vám řeknu, jak Nejkrásnější Ženskou Na Světě komentoval kamarád, co jel z Prahy se mnou: „Jasně že je to nejkrásnější ženská na světě. A víš proč? Protože jsi úchyl. Pokud ženská nemá zrovna oko za uchem a lepru v nejhorším stádiu, jsi ochoten prohlásit ji za Miss World. O tvé zoufalé absenci nejen jakéhokoli vkusu, ale také obyčejné lidské soudnosti myslím sdostatek svědčí, že jsi tu schopen blouznit i o té náměsíčné bečce, co zrovna vypadla zadními dveřmi. Z čistého srdce se budu modlit, aby ti Bůh dal konečně dospět, a té selce – když už v těch přímluvách budu – aby ubral deset kilo a seslal příčetného holiče.“ Takže tak. A pointa – nebo aspoň nějaký závěr? Dobrý závěr by byl, kdybych třeba mohl napsat, že od zítřka nastupuji do nějaké terapie. Což bohužel nenastupuji. Závěr tedy bude jiný. Jeden z výkladů motivu kouzelného zrcadla z pohádky o Sněhurce praví, že nese zhruba tuto informaci: každá žena je nekrásnější, najde-li oči, které ji takovou uvidí. Já vidím nejkrásnějších ženských řekněme sto denně. A podobných úchylů je víc, než by se myslelo. Takže všechny oplácaané selky – buďte dobré mysli.

Z blogu na portálu AKTUÁLNĚ