Vanilka

Patřím ke krajním materialistům v tom smyslu, že co nevidím, co neslyším, na co si nemohu sáhnout, to neexistuje. Nevěřím snům, předtuchám, nevěřím v posmrtný život, ve stvoření světa za šest dní, na něco, co je mezi nebem a zemí. S přibývajícím věkem však začínám tušit něco, co je mezi zemí a mnou.

Na toto téma bych chtěl na stránkách Vanilky otevřít věcnou a odbornou diskusi na téma „Návraty v kontextu s působením neviditelných sil.“ Narodil jsem se a prožil dětství a mládí ve Znojmě, městě s mimořádně zajímavou polohou nad údolím řeky Dyje, oplývajícím krásou historických budov, tajemnými podzemními chodbami a zejména nádhernou okolní krajinou, jejíž reliéf má podle některých historiků obdobu jen ve starém Římě. Volil-li bych pro Znojmo nový městský znak, upustil bych od stávající šachovnicové orlice s velkým Z na hrudi,  do modré oblohy bych vložil žhavé slunce ve tvaru srdce. Už víc než třicet let žiji v Praze, která je sice násobkem všech znojemských půvabů a krás, mám se tu dobře, nic mi nechybí, ale stejně mě cosi stále víc a víc táhne k mému rodišti.  Občas sednu do auta, abych aspoň na jediný den Znojmo navštívil.

Hned za Jihlavou začínám mít podivné brnění, za Moravským Krumlovem pociťují zvláštní vzrušení, které postupně sílí až po kopec nad Kasárnami, což je poslední vesnice před Znojmem. Odtud už je vidět krásné panorama města – a já najednou cítím jakési úžasné ulehčení na duši i na těle, osvěžení a sílu. Mám výbornou náladu, vydržím se hodiny procházet znojemskými ulicemi, vracet se k vyhlídkám, z nichž jsem  vyhlížel milionkrát, lézt jako malý kluk  bez zadýchání po strmých stráních a skalách z údolí Granitzského  potoka k hradišti Sv. Hypolita. Myslím, že kdybych z Prahy vyjížděl se třemi bolestivými záněty na zubech, ve Znojmě by mě už nic nebolelo, možná by mi znovu vyrostly zuby mléčné. Cítím se jako velmi mladý, chvílemi až malý chlapec do chvíle, než při zpáteční cestě Znojmo zmizí za kopcem Kasáren. Za Jihlavou už zase sedí za volantem starý pán, který k bytu ve třetím patře pojede výtahem a doma usne při televizních novinách.

Tak tedy, páni magistři a doktoři psychologie a parapsychologie, psychiatrie, geofyziky a geologie, astronomové a astrologové, odborníci na VKV a UKV, šamani a proutkaři: Co je původem těchto měřitelných i neměřitelných objektivních i subjektivních změn v lidském organizmu? Co je to mezi mnou a zemí, z níž jsem vyšel a k níž se vracím?  Je to záření či vlnění , jehož epicentrum je tam, kde jsme se narodili? Je to něco podobného tomu, co ptáky na jara přivádí z daleké ciziny neomylně přesně k loňskému hnízdu, co způsobuje, že pes i kočka ztraceni desítky kilometrů od domova najdou dům svého pána?