Vanilka

P6186767Umístili mě na lůžko na urgentu, napojili na přístroje, kapačky a já usnula milosrdným spánkem. Probudila jsem se s obličejem plných slz a pohledem doktora upřeným na mě. „Byla jsem zlobivá?“

„Zlobivá?“usmál se a pokračoval: „Jak dlouho chcete to své tělo takhle huntovat, jak myslíte , že dlouho vydrží?“ „Pane doktore, já je nehuntuji, dodržuji pitný režim, jezdím na kole a pravidelně jím!“ „Jo, a ta dvě zaměstnání a k tomu ještě  podnikání, co mi k tomu řeknete?“ „Mám dluhy po bývalém, musím jej vyplatit z baráku a synové přišli z vojny a jsou bez práce, mamka je na kyslíku a táta po mozkové mrtvici, jak to mám asi dělat? Jestli chcete založit můj fanclub, dám vám číslo účtu a můžete mi vypomáhat!“  K tomu jsem se usmála a myslela jsem, jak jsem vtipná. Jenže pan doktor se nesmál a pokračoval: „Tak jinak, paninko, komu mám zavolat, že jste tady?“

V mozku mi to začalo šrotovat. Našim nemůžu, ti jsou nemocní, ty by to vzalo, synům také ne, začli by šílet. Že by šéfovi? Néé, to je blbost. Fanymu (ženatému příteli)? To také nejde, už je doma, a to je zákaz volání… Pan doktor se začal mračit  a odpověděl si sám: „Aha, není komu, co? Tak se nad tím zamyslete a dost důkladně. Objednám vám sanitku, ať se vůbec můžete dostat domů. A přemýšlejte o sobě.“  Zahanbeně jsem poděkovala a čekala na sanitku. Jen jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se nikdo nic nedozvěděl. Druhý a třetí den jsem do práce nešla, vzala kolo a vyjela na delší cestu, abych přemýšlela. Další den jsem pustila jednu práci a odmítla účto několika firmám a hodně zvolnila. A také to jde!

Po půl roce jsem synům a našim řekla, o mé momentální slabosti organizmu.. Nikdo mi nevěřil, mysleli, že si dělám srandu. Ten den opravdu nebyl na umření…:-)

Foto Maya