Vanilka

Jela jsem busem narvaným k prasknutí a nemohla dýchat, bolest na prsou byla šílená. Začala jsem uvažovat, když zavolám sanitku, budou se všichni na mě dívat, spousty lidí naštvu, protože přijedou pozdě do práce, k lékaři, jen spratci budou rádi za zpoždění ve škole.

Zavřela jsem oči, pevně stiskla ruce a začala se modlit. Já neznaboh.. „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci od nemoci a zlé moci..“ dál jsem ji neznala. Nekonečných 40 minut, klouby na prstech zbělely stiskem a já se zavřenýma očima pořád drmolila o andělíčkovi.

Vypotácela jsem se z busu a došla do první lékárny a tam řekla, že je mi moc zle. Za chvíli přišel doktor a dovedl mě o patro výš. Tam mě vyšetřili a zavolali rychlou, protože mi nemohli pomoci. Nekonečná doba, než přijeli. Mezitím jsem zavovala šéfovi,že nepřijdu, že jsem zkolabovala. Je zajímavé, nad čím člověk přemýšlí, když mu je moc zle. Držela jsem se ať neomdlím, v tom jsem ucítitla silné paže a hlas: „Ta je teda zřízená…“ Probrala jsme se v sanitce, otevřela jsem oči a poznávala doktorku, co před dvěma měsíci zachránila život mému tatínkovi. Nadechla jsem se z posledních sil a zašeptala: „Paní doktorko, než umřu, chtěla bych vám moc poděkovat za záchranu života mého tatínka. Zaregistrovala jsem jen: “ A doprdele, to jste vy? Žádné umírání nebude, kanylu, infuzi, jaký je tlak..?“ Potom už zase nic nevím, až se mi udělalo zle od žaludku. Pořád jsem byla v sanitce, uprostřed města. Kolem chodily davy lidí. Ulevilo se mi já se konečně mohla trochu nadechnout. „Tak a jedem.“

Dovezli mě na urgent, posadili na křeslo a já doktorům děkovala a omlouvala se, že jsem byla zlobivá. Doktor pronesl: „To by bylo nechat umřít tak báječnou ženskou.“ „Pane doktore, měl byste jít na vyšetření, vždyť jsem malá, tlustá, škaredá! “ „Ale já bych vás bral hned, kdybych nebyl ženatej!“ „Jo, to se musíte postavit do fronty!“ Zasmáli jsme se a já tušila, že na umírání dnes není den…

Foto Maya