Vanilka

„Až do zimní olympiády jsem o Sáblíkové neslyšel. Byla to moje vina,“ řekl mi při mojí návštěvě akademický sochař Josef Nálepa.

V televizi proběhla zpráva, že Mistr Nálepa udělal pro zlatou Martinu Sáblíkovou krásnou sošku a že ji chce předat. Do toho okamžiku ji měl už skutečně připravenu. Uvažovalo se o jejím předání na letišti hned po návratu Martiny z Vancouveru. „Mluvil jsem s premiérem a shodli jsme se na tom, že ji předám přece jen v důstojnějším prostředí,“ prozradil tvůrce.

Josef Nálepa, kterému táhne na 75, je uznávaným umělcem, který portrétoval už desítky nejen našich osobností, ale je i autorem naší první „socialistické“ dvoukoruny. Takže se dá říct, že kdo prošel socialismem, tomu prošlo rukama  Nálepovo dílo. Co jej však doslova proslavilo, a to po celém světě,  je fakt, že je jediným sochařem, kterému k portrétování poseděl modelem  samotný Salvádor Dalí. O tom, jak to tehdy Nálepa dokázal, je celá kniha. Ale on dokázal ještě i něco zcela jiného. Tento sportovec tělem a duší byl u nás  prvním a následně osminásobným mistrem republiky ve vodním lyžování. Následných  12 let trénoval naše reprezentanty. Za jeho trenérského působení vodní lyžař František Stehno „udělal“ 4krát mistra Evropy a pak se stal dokonce i mistrem světa! Josef Nálepa drží ještě jeden primát – v tehdejším Československu létal jako úplně první rogalem. Ještě před pár roky se sám Josef Nálepa proháněl po zimních svazích evropských velehor. Teď, kdy po zlomeninách nohou prodělal operaci, je  odkázán na poněkud pomalejší chůzi za pomoci francouzské hole. Tu však často mění za vycházkovou, kterou mu kdysi dal Dalí. Sochat však nikdy nepřestal. „Sedím u televize, koukám – rychlobruslení“, pokračuje ve svém vyprávění.  Už když jsem tu Martinu  uviděl na startu, všiml jsem si, že má snad přinejmenším o 20 cm delší nohy než ostatní závodnice. A ještě něco, je minimálně o deset kilo lehčí. Zatímco ty ostatní jezdí s ruksakem své tělesné zátěže, ona jim ujíždí. K tomu si připočtěte její mládí – 22 let. Vždyť když já skákal po stupních vítězů, ona nebyla ještě na světě. Dívám se jak vystartovala,  jede a  já žasnu.

V rytmickém pohybu ta  ladnost  s dlouhou roznožkou…Ladnost snoubící se s dynamikou – požitek pro oko sochařovo.  Hned jsem věděl  - tohle musím udělat! Odhmotněný pohyb, opakoval jsem si. Když pak projela vítězně cílem, řekl jsem – udělám jí sochu!  Oni totiž všichni  na Peloponésu, kde se v Olympii scházeli ti největší borci z celého Řecka, aby mezi sebou bojovali o vítězství, tak každý vítěz, navždy slavný,  pak samozřejmě dostal mimo jiné sochu,  třeba od sochaře Feidiase. Od té chvíle  jejího olympijského vítězství pro mě už nebylo nic a nikdo jiný než Sáblíková. Dokonce jsem se už nedíval ani na žádnou jinou sportovní disciplínu. Začala moje olympiáda -  závod s časem!  Do jejího návratu zbývalo 14 dní. Jak jen si rozložit svoje síly…Stáhnul jsem si tu její jízdu na video, udělal si rozfázované fotky, nalepil na tablo a  začal. Už na Akademii u profesora Pokorného jsem si udělal do sádry rychlobruslařku. Jak se ale pořád přemísťovala, časem se rozpadla. Moje idea už tehdy byla odhmotnění hmoty. Věděl jsem, že tentokráte, ne jen hlína, ne jen sádra – z kovu bude!  To musí být dynamika s ladností silokřivek. Postup takový – na konstrukci nejprve hlína, pak sádra, která se dá brousit. Přitom jsem si ji pořád pouštěl na tom videu. Záběr po záběru. Pak už jen rozřezat na díly – celkem jich bylo sedm, každý díl zvlášť, odlít do vosku. Jednotlivé kusy se retušují – vyhladí, to se galvanicky odlije do mědi, protože do bronzu by se to nedalo odlít horkým  procesem – to  by trvalo dlouho. I tak ten galvanický proces trvá 80 hodin -  to je nejdelší fáze celého procesu. Pak se  všechny části letují stříbrem, všechno se dobrousí a to celé galvanicky pozlatí, kdy se  na povrch nanáší částečky zlata. Podařilo se – vidíte, pod kombinézou ani faldíček – soška je připravena k předání!“ Na výrazu autora je vidět hrdost nad svou prací. „Už když jsem jí dělal, věděl jsem, že to bude dobré dílo. Tahle soška je také tak trochu mým poděkováním  Martině Sáblíkové za to, že jsem si dokázal, že i já ještě mohu vyhrávat svůj závod s časem. Mohu tak vracet sportu, co on dal mně. Ale co je to teď proti tomu, co dokázala Martina. Lidé mají tendenci se pořád ptát na cenu té sošky, ale to mně přijde urážející. Ona ji ode mě dostane – je to dar,“ dopovídal Mistr Nálepa, zjevně považujíc další slova za zbytečná. Jen pro doplnění:  soška Martiny Sáblíkové v provedení Josefa Nálepy má na výšku 56 cm, rozpětí paží 40 cm, celková délka 42 cm, váží přibližně 8 kilogramů.  A ještě jedna důležitá informace – je opravdu nádherná! Na její předání sochař nechal opatřit speciální látkové rukavice, ne nepodobné těm do tanečním. To proto, že na tuto Martinu Sáblíkovou se jinak než v rukavicích sahat nesmí! V rukavičkách tedy bude jak předávající Mistr Josef Nálepa, tak přebírající do vlastních rukou olympijská vítězka Martina Sáblíková. Kdy a kde? To se určitě  všichni dozvíme!

Foto Josef Louda