Vanilka

Kateřina Neumannová nás měla ve Val di Fiemme jako delegaci žurnalistů tři dny doprovázet na lyžích. Italové ji milují. Chlubí se s ní jako s tváří Trentina a chválí ji za skvěle zorganizované mistrovství světa vloni v Liberci. Za stejné mistrovství, kvůli kterému ji naopak Češi zatracují, protože jako „nesoudná, nafoukaná primadona připravila národ o milióny“.

Kateřina s dcerkou Luckou< Jenže já jsem si říkala, že lyžovat s olympijskou vítězkou musí být zážitek už sám o sobě, ať je zapuzená královna bílé stopy, jaká chce. Navíc jsem si s ní chtěla poměřit síly. Vždyť šampionáty, každoročně pořádané Mezinárodním klubem lyžujících novinářů v různých zemích od Ameriky až po Japonsko, jsem vyhrála už mnohokrát, takže jsem vlastně také několikanásobnou mistryní světa. J A nejen na běžkách, ale i v obřím slalomu. Pravda, jsou to vždycky spíš společenské akce (některé mé soupeřky-novinářky stihají udělat mezi brankami obřího slalomu i několik obloučků, aby se jim lyže příliš nerozjely, či berou těsně před závodem základní lekce v klasickém běhu a učí se, že se nedává dopředu levá noha najednou s levou rukou, ale máchá se horními končetinami pěkně křížem proti odrazu), nicméně přesto mám mezi kolegy pověst mimořádně dobré lyžařky, a tak jsem si v souboji s Katkou – hlavně v té sjezdové části – docela věřila.

Běhání na Passo Lavazè

Začalo to v půjčovně lyží na Passo Lavazè. Je to náhorní plošina s panoramatem rozeklaných štítů Dolomit, pod nimiž jsou na louce i v lese natočeny různě dlouhé tratě. Dostali jsme turistické běžky se šupinami a vydali se do stop. Katka se snažila s námi držet krok, ale moc jí to nešlo. Přeci jen běhá asi třikrát tak rychleji, než většina novinářů. V místech, kde jsme funivě stoupali stromečkem, ona klouzala přímo vzhůru, jako by kopce neexistovaly. Byl to úžasný zážitek lyžovat s nejlepší běžkyní světa a vidět její dokonalé, ladné sportovní pohyby zblízka. Za normálních okolností by kolem nás profrčela jako raketa, za kterou se jen víří sníh. Tady kroužila mezi námi a vyprávěla o tom, jak o víkendu přijely děti z Česka do Trentina, aby se v rámci programu Hledá se nová Katka Neumannová zúčastnily jednoho z největších dětských závodů na světě – Trofeo Topolino. Přemýšlela jsem, jak bych se – kdybych byla o čtyřicet let mladší – takovou Katkou stala, a nechala si zkouknout, co dělám na běžkách špatně. „Hlavně byste potřebovala pořádné lyže a dobře namazané, aby vám to tak nesmekalo,“ usmála se na mě Kateřina. Vlastně mi tím dala najevo, že za svůj lopotivý styl vděčím hlavně nevhodným běžkám. Pak ještě decentně dodala, že trénovat rovnováhu bych určitě musela o nějaký ten pátek dřív. Nakonec jsme si všichni díky jejímu milému přístupu s nadšením dopřáli běžeckou rundu navíc. Vzhleldem k tomu, že jsem si při tom do krve otlačila obě paty (nejen lyže, ale i boty byly nějak blbě zvolené), završila jsem první den soupeření s Kateřinou Neumannovou výsledkem 2:0 na puchýře– člověk si vždycky může najít svůj vítězný úhel pohledu.

Lyžování v Latemaru

V půjčovně u lanovky v Predazzu jsem si vybrala skvělé lyže – letošní model závodních slalomek ATOMIC. Jezdily super. Katka měla své vlastní obřákové Fischerky a růžovobílou kombinézu. Vyjela na červenou sjezdovku v Pampeagu a ukázalo se, že v žákyňkách závodila. Měla jsem co dělat, abych ji udržela. Ale udržela. Někdy jsem jela první já, jindy ona. Obě se snažíme carvingovat, není to úplně doladěné (já si občas „přismýknu“, Katka až moc „pumpuje“), ale fakt jezdíme krásně. Aspoň to říkali všichni istruktoři, co jsme v Itálii potkali. Modrou, červenou, černou. Jezdily jsme společně. Celou trať většinou na jeden zátah a k lanovce jsme dorážely stejně. Mužskou část delegace jsme s přehledem prohnaly. Ale Katka se nijak nevytahovala (to až teď já). Co chvíli jezdila i pomaleji s ostatními a všem při čekání dole u lanovky vyprávěla legrační historky ze závodění i o své šetileté dceři Lucce, se kterou ráda v Trentinu lyžuje. A také o tom, jak se chystá do Vencouverz moderovat olympiádu. Na vleku italští hostitelé prozradili, že v roce 2013 budou ve Val di Fiemme pořádat už třetí mistrovství světa v klasickém lyžování. Říkali, že to české bylo na poprvé super. A také kolik peněz taková akce spolyká. Podle jejich údajů mi připadalo, že původní rozpočet na organizaci závodů v Liberci musel být na počátku dosti naivně poddimenzovaný… Kateřina k tomu mlčela. Pak komusi vysvětlovala, že umístění sportovního areálu do Vesce nebyl její nápad, že peníze na dostavbu kontroverzního zimního střediska nekontrolovaně svištěly ještě dávno před tím, než do projektu vstoupila, a také to, že Liberec byla asi nejtvrdší zkušenost, jakou v životě měla.

Závod skončil peckou do nosu

Bylo krátce po poledni, už jsme se všichni těšili na bombardino (tradiční horský italský likér se šlehačkou) a na oběd ve stylové horské chatě Caserina u sjezdovky nad Predazzem. Perdím si to z Obereggenu širokou červenou za Kačkou, užívám si dlouhé oblouky jako ona. A náhle zezadu rána jako z praku. Levá ruka mi vymrští držátko hůlky přímo do zubů a zastaví se o nos. Padám na zem. Kolem mě proletí stokilový šusař.

>Autorka článku s monokly a Kateřinou<

Sníh pode mnou se barví do červena. Krev mi teče z nosu na bundu i na kalhoty a nejde to zastavit. Přejíždím jazykem zuby. Mám všechny. Nos se také nezdá zlomený. Trochu se mi dělají mžitky před očima, kterými marně bloudím po tvářích nad sebou. Samí cizí lidé. Volají italskou horskou službu.

Vyštrachám z kapsy mobil a telefonuji zbytku týmu, že místo oběda zřejmě pojedu do nemocnice. Kdosi mi podává zrcátko. Z něj se na mě dívá opuchlý ret černošské šamanky a obrovský rozpláclý červený nos. Je mi do breku. Najednou vidím, že zespoda od lanovky někdo bruslí nejméně dvě stě metrů po sjezdovce vzhůru. Do „cíle“ doráží olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová. Anděl v bílorůžové kombinéze. Bere mi lyže, hůlky. Stará se o mě, dokud si mě nepřevezmou ošetřovatelé. Do nemocnice v Cavalese jedu sanitkou. Lékařka zjišťuje, že až na ten šílený vzhled, se mi vlastně nic nestalo. Zuby mám v pořádku. Jen pod nosem mě trochu šijí. Kosti i chrupavky jsou podle rengenu neporušené. Mám štěstí v neštěstí. Večer v hotelu si přiťuknu s Kateřinou na zdraví. Vypadáme vedle sebe jak kráska a zvíře, Nastěnka a Marfuša. Směju se a děkuji „nafoukané primadoně“ za to, jaká je obětavá holka. A to je můj vítězný úhel pohledu na lyžování s Kateřinou Neumannovou.