Vanilka

V tuzemsku je jízdní kolo stále chápáno především jako sportovní náčiní pro volný čas. Ale ve vyspělé Evropě jsou města, kde kola patří k základním dopravním prostředkům.

„Zkus to!“ řekl mi kamarád Jakub, zatvrzelý ochránce přírody, a posadil mě na elektrokolo. Měla jsem na sobě červenou sukni, přes rameno kabelku, lodičky a blúzku s krajkou… V takovém úboru mi přišlo šlapat na bicyklu dosti nepatřičné. Ba přímo absurdní. Dnešní cyklistická móda sice už pomalu upouští od barevných dresů, hýřících velkými barevnými nápisy, a přiklání se k civilu, ale sukně a střevíčky? Jenže Jakub je velký ekolog a elektrokola propaguje z přesvědčení. Nadšeně líčí, že rájem městských kol je Nizozemí, Německo i Velká Británie. A že v kopcovitých městech jako je Praha, se elektrokola stále více prosazují. Pak mě bez dalších řečí postrčí a s pokynem: „Musíš pořád šlapat!“ mě vyšle z Dejvic na projížďku. Trochu nejistá, že budu mít kraječky hnusně propocené a lakové střevíce okopané, vyrážím na Hanspaulku. U vysokoškolských kolejí zjišťuji, že elektrokolo je – díky elektromotoru a baterii – těžší než normální kolo. Ale motor je dostatečně silný na to, aby tento nedostatek kompenzoval. Stačí párkrát zatočit pedály a další pohon už obstará elektromotor za cyklistu. Zadem kolem budov ČVUT se blížím ke kopci, stoupajícímu k Julisce. A právě tady se mě zmocní poprvé euforie. Kolo totiž jelo kopec-nekopec stále stejně svižně. Jako bych měla na řidítkách tempomat, perdila jsem si to do táhlého svahu rychlostí kolem 25 km/h. V blůzce s kraječkou, lodičkách a v červené sukni jsem u Julisky  předjížděla funícího cyklistu ve sportovním dresu s propocenými nápisy na zádech. Teklo z něj, smrděl na sto honů… a já? Nic. Šlapala jsem s minimálním úsilím, usmívala se a připadala si jako královna.

„Cestou – necestou, polem – nepolem, jedu za tebou, malým elektrokolem,“ prozpěvovala jsem si na melodii Macháčkovy písně kapely MIG 21, zatímco silnice se točila stále vzhůru ve stínu stromů až k hospodě Na staré faře. Tam jsem to ohnula ke kostelu Svatého Matěje mezi vilky, kde kdysi bydlíval můj kolega z Mladého světa. „Ahoj Radku!“ zavolala jsem přes plot na nějakého vousáče, ale než jsem stačila ověřit, zda je to dnes populární politik Radek John, byla jsem pryč. Kolo moc přibrzdit nechtělo. Šlap – šlap. Pořád je tu konstantní rychlost 25 km/h. Na Hanspaulce bych si byla ráda koupila v samoobsluze něco k pití, ale bez bezpečnostního zámku jsem se bála, aby mi zatím ten zaparkovaný cyklozázrak někdo neukradl… Můj ekologický kamarád Jakub je sice už na lupiče zvyklý. Nezlomilo ho, ani když jeho nový „elektro-kolo-salon“ těsně před otevřením vykradli a ze sklepního „šourúmu“ mu oknem na ulici vytáhli skoro všechny elektrobicykly. Ale Jakub je boží člověk. Věřil, že mu padouši lup vrátí, až zjistí, že jim chybí klíčky od baterií a kola nenastartují. Zloději samozřejmě nic nevrátili, a tak jsem jela raději žízeň-nežízeň dál, aby můj oblíbený ekolog s další ztrátou nezkrachoval.

Při sjezdu k Evropské mě napadlo, že bych nějaký elektromotor docela ráda měla i na svém horském kole. Tak bych v pohodě stačila při cyklistických výletech do hor svým dospívajícím synům. Kdysi dávno jsem je tahala po kopcích na gumicuku. Teď přichází doba, kdy bych nějaké táhlo potřebovala sama. A elektrokolo – to by bylo pro zasloužilou matku ideálním, důstojným řešením. Příště si tedy půjdu otestovat nějaký terénní typ. Ve Vokovicích jsem se rafinovaně vyhnula veliké dopravní zácpě. Kvůli bouračce tu nejméně deset tramvají blokovalo koleje a lidé v davech spěchali k autobusovým zastávkám. Já jsem kolem nich profrčela na elektrokole, nezávislá na MHD. Červená sukýnka se mi při tom ve větru nestydatě zvedá, kabelka vlaje u pasu a lakýrky se stále lesknou. Když se vytvoří fronta za stojícím autobusem v zastávce, v pohodě kličkuji mezi netrpělivými řidiči. Šlap – šlap.

„Cestou – necestou, polem – nepolem, jedu za tebou, malým elektrokolem,“ předávám v Dejvicích Jakubovi zpět ten neobvyklý městský dopravní prostředek. Říkám mu, že kdybych ho nemusela denně tahat do třetího patra a před prací bylo kde zaparkovat, tak bych si elektrokolo na cesty do práce určitě pořídila. A v současné hospodářské krizi bych, myslím, nebyla sama. To by ale musel primátor zřídit v Praze občanům zamykací stojany na kola, jako to je v mnoha městech ekologicky smýšlející Evropy.