Vanilka

Patřím také mezi ně! Takže mám občas pocit, že se ostatní na nás dívají tak trochu přezíravě, a navíc jako bychom si to zavinili my sami a schválně jsme se nepostarali aspoň o jednoho sourozence.

Všechno v našem životě je pochopitelně jinak. Tak třeba právě můj případ jedináčka!             Přiznávám, že se mi moc do tohoto světa nechtělo. Takže mi v porodnici sevřeli hlavičku kleštěmi a vytáhli ven. Ve vlasech, přesně nad spánky, mám dodnes dvě malé jamky. Maminka však moje narození odnesla hůř. Další děti mít nemohla. Zůstal jsem tedy jedináčkem. Parádně mě to štvalo. V klukovských letech asi nejvíc. Když nemáte bráchu nebo aspoň ségru, nikdo vám nepřihraje.             A to nejen obrazně.             Jako kluci jsme třeba hráli na rybníku hokej. Byl jsem ve vyloženě gólové situaci. Stačilo, abych dostal od Bohouška Devátého z levé strany puk, potom ťuk! – a  mohli jsme vést  jedna nula.             Nevedli jsme! Bohoušek pochopitelně přihrál raději svému milovanému bratříčkovi, i když ten byl obsazen dvěma obránci soupeře.             Prostě už tenkrát platilo neomylně heslo: Já na bráchu – brácha na mě!             Vy, kteří máte sourozence, teď jistě namítnete, že jedináčkovství má i své výhody. Připouštím! Rodiče mají o své dítě strach, mazlí se s ním před jeho kamarády, nakupují  spoustu dárků, které se líbí jim, jedou s ním ve třech k moři…, podobný  věci, obzvlášť v období dospívání, jsou ale pro nás hustý, vole!             To nejhorší je ovšem  skutečnost, že si nemáte doma s kým poke…! Promiňte, nenašel jsem jiné slovo, které by stejně přesně vystihlo situaci, kdy sourozenci  zalezou někam do svého pokojíku, a tam se vzájemně svěřují se svými starostmi ve škole a problémy s prvními láskami.             Ne, vy, jedináčkové, jste sami – a tak pochopitelně raději mlčíte  a v duchu se užíráte, než byste to prozradili svým rodičům a vykoledovali si tak místo chápavého soucítění pěknou slovní nakládačku.             A tak to pak jde u vás doma rok od roku stejně.             Já jsem se snažil tuto rodinnou osobní samotu nahradit spoustou svých kamarádů, nebo spolužáků, kteří se u nás scházeli, hlásil jsem se do každého spolku či organizace, který ve městě fungoval, hrál jsem v kostele na housličky, cvičil v Sokole, lovil jako skautík Tři orlí pera, hrál ochotnické divadlo a závodně volejbal… nene! Přesto řešení bylo stále ještě v nedohlednu.             Přišlo až tehdy, když jsem se oženil a narodily se nám postupně  dvě děti. Žasl jsem. Alenka s Martínkem prožívali své dětství docela  jinak než kdysi já. Ale díky jim můj jedináčkovský midrák téměř zmizel.           A dokonce jsem v něm objevil už i první výhodu.  Prozradím vám ji! Jistě mi dáte za pravdu, že i v tom nejideálnějším manželství vznikají drobné i větší konflikty, které končívají hádkou. Vidíte! A v nich mně, notorickému jedináčkovi, moje žena nikdy neměla možnost vlepit do očí například větu:-Seš stejnej špindíra jako tvoje ségra! Ty budeš za chvíli chodit v jedné košili snad celej měsíc!

Nebo naopak, abych já já jí ostře vytkl:-Bolí tě, Jaruško, zuby? Proč tedy nepoužíváš, podobně jako tvůj starší bratr, zubní pastu SKLEROZADONT, kterou doporučuje 97% zubních lékařů a 98 % zdravotních sester?!             Prostě manželská pohoda.             Ale jinak vás všechny prosím: milujte se a množte se! Pokud jste mladí a zdraví, nespokojujte se pouze s jedním potomečkem. (Snad jsem napsal to poslední slovo správně!)             Jo a nakonec ještě vzkaz pánům doktorům – porodníkům! Když už musíte nezbytně  používat při porodu  kleště, pracujte opatrně. Věřte, že by to děťátko nemuselo mít třeba jednou v životě snadné. Mohlo by se totiž stát, že až jednou doroste, začne se svých jedináčkovských  mindráků zbavovat tak, že bude psát v pokročilém věku fejetony na stránky  Vanilky.             Dokážete si vůbec představit kolika lidem tím může takový rozmazlený jedináček ublížit?  O kolik drahocenného času je okrade? No hrůza…!