Prolog: Skleněnky potikaly zem až důlky očí bolí puchýřky rtů popraskaly v horké soli. Dýchla jsi do mě snad dvacet panáků tak dýchá i vlečná loď když trhá unaveným šroubem říční trávu byl jsem ještě shrbený nad novým psaním ale tys mi položila ruce do klína jako starou kabelku a svou tváří vedle mý vytiskla první abonentku do svý mokrlinky zduněný stejně jako ty mlátičkou svýho putování: obíráním v tlakový níži čehokoliv a čímkoliv s lžící pod zadečkem i nastřelováky prstů v panelstory kyčlí rozevřených víc tíhou samoty než čímkoliv jiným. Byl jsem ještě shrbený nad novým psaním a všude kolem nás se vrtěl vzduch jak odřezky zabíjačky v pilinách navalil se ústy dým pleskla šťáva na rošt jazyků. Jaro vzalo nohy na ramena. To zima v nás – nás tolik rozehřála a snad víc ještě tebe, když jsi mi krk utáhla tágem z kulečníku který ti zůstalo pevně jako hrazda pod klíčními kostmi z minulýho šťouchu. Přestával jsem dýchat a tys ustavičně mlela o tom proč jsi zas přišla právě ke mně a kolikrát jsi u mě byla a já o tom nevěděl… Padal ti jazyk a třásl se až pod rovník. A mohl bych o tom stejně vyprávět. Kolikrát jsi nevěděla, že jsem u tebe i když se démoni rojili vším jako sladké špalky z očí vytočených strojkem hlíny a klonily se do tmy víc než světlo v pěsti dítěte. Kolikrát svičem startovaly i všechny nedopalky v popelníku lásky. I nedopsání je o tom všem. Víš to líp, než já. Zkrojelá touhou po svobodě. Odešla jsi právě ve chvíli, kdy já se vrátil a vím, že nejen k sobě. Svítí mi bandaska světla na mý psaní a nevím už, který jsem já a která je kde paní… Stojíš ještě za mnou. Dýchla jsi do mě snad dvacet panáků tak dýchá i vlečná loď když trhá unaveným šroubem říční trávu a i já už vtáh do sebe sloupy vína a psal celý dny do leporela kopíráků a čekal jako troud na konvičku deště co zostří patník sochy sekané rozestupy úderů pochopitelné i nejvzdálenější jemnotrati. Dopsal jsem cosi nového z mola hříšných okruží a zpitý tě svalil na zem zpitou dýkou Sedmihrabce. Zvoláváš sebe na značky mého zvířete tlamu vypletenou proutky rtění, voláš jen další stopu všeho ztraceného. Kudy jsme k sobě přišli? A kudy odejdeme?
Jak to vidíte vy?
Co si o diskusi myslíte?
Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.
Přihlásit se Zaregistrovat se