Vanilka

Hned v úvodu neskromně přiznávám: jsou velké, neboť…! Ale to bych předbíhal. Musím začít od pocitu, který mě provází již od studentských let, že totiž všichni ti, kteří se chtěli nějak proslavit, si už mezi sebou dávno rozdělili ty trapné primitivní definice, zákony, věty o trojúhelnících a čtvercích nad přeponou, teorii relativity, kontaktní čočky případně objevili penicilin, který běžně dostanete  na předpis za trapných třicet korun.

A tak nám ti sobečtí Archimedové, Newtonové a Röntgenové nenechali snad ani jedinou šanci natrvalo se proslavit. Nu a psát dneska knížky… tak tudy cesta rozhodně nevede! Trápil jsem se tím dlouho, zatímco Švédské akademii  byl zatím můj problém ukradenej. Pak se ale stalo, že se naše dcera Alenka vdala a začala bydlet s manželem v podkrovním bytě našeho baráčku. O patro níž pod nimi jsme se těšili nejen na vnoučátko, které se mělo do roka narodit, ale i na to, že se teď ti dva mladí jistě chopí práce v domečku a kolem něho. Proto už jak se blížil náš první společný víkend, nenápadně jsem se před nimi rozhovořil o nejaktuálnějších pracovních úkolech, které na nás čekají, a nevtíravě je oba požádal, zda by nám nepomohli. Z pohledu, který si mezi sebou vyměnili, bylo sice jasné, že mým návrhem moc nadšeni nejsou, ale uklidnilo mě, když posléze přikývli. V sobotu ráno jsem si přivstal, připravil všechno potřebné nářadí, plechovky s barvou, štětce, štafle, žebřík… a hlasitě jsem si přitom pod otevřeným oknem jejich ložnice pohvizdoval. Bedlivě jsem přitom sledoval čas.

Bylo osm hodin, pak devět, jedenáct a nahoře pořád ticho. Začal jsem si tedy krákoravě prozpěvovat:“Vstávej, vstávej, lenochu ospalý, vstávej, vstávej, sluníčko svítí!“ Dcera konečně vyhlédla z okna.“Co je, tati?“ „Budeme přece natírat ten plot. Tak vstávat, bando“ zavtipkoval jsem. Asi dost trapně, protože se Alenka protáhla a otráveně si něco pro sebe zamumlala. Do oběda už naši galejníci stejně nestačili do práce přijít. A na odpoledne prý slíbili kamarádům, že s nimi kamsi pojedou.To se prý nedalo zrušit! Na náš domeček padl tehdy nepříjemný stín několikadenního mlčení. Zkoušeli jsme to později ještě mnohokrát. Většinou neúspěšně. Zvláštní ovšem bylo, že pokud se pro nějakou práci rozhodli ti dva sami, udělali ji perfektně a s neskrývaným nadšením. Dost jsme se tím s mojí ženou trápili. A nijak nás neuklidňovalo přiznání skoro všech našich přátel, že něco podobného prožívají doma i oni. Po několika mučivých měsících mi konečně jednou v noci bleskl hlavou nápad! Myšlenka stejně geniální asi jako tenkrát Edisonovi s tou žárovkou. Ano, řekl jsem si, k ideálnímu soužití dvou generací v jednom domě může dojít. Ovšem jedině tehdy, když starší generace budou dodržovat takzvané Rudolfovo pravidlo pěti N. ((Pochopitelně, že jsem tu geniální myšlenku nazval jménem objevitele!) Zněla takto: Nikdy Na  Nich Nic Nechtěj! A měli jsme vyhráno! No uznejte sami. Neměl bych za takový objev dostat Nobelovku?!