budíkO budíku mi vyprávěl přítel historku. Jeho kolega uspořádal velkolepou oslavu ke svým šedesátinám a k odchodu do důchodu. Oslava se konala na zahradě jeho domku. Sešli se příbuzní, přátelé a kolegové z práce, přišel i můj přítel.
Jedlo se, popíjelo, uprostřed slavnostní tabule stál budík a tikal si. Přítel se trochu podivoval, cože ten starý budík tam dělá. Když byla oslava v nejlepším, budík se rozezvonil. Oslavenec byl nimrod. Najednou se mu v ruce objevila lovecká puška, do druhé ruky uchopil zvonící budík. Nesl jej jako odjištěný granát a volal: Ustupte! Ustupte!. Potom vyhodil budíka do výšky a sestřelil jej jako holuba. Budík se rozprskl a na zem dopadla jen kolečka a jeho zbytky. „Celých čtyřicet let v pět hodin ráno jsi mě budil do práce! Teď už ti to skončilo!“ zvolal vítězně oslavenec. Můj přítel měl rovněž smysl pro humor. Druhý den přinesl oslavenci dárek: nového budíka na péro.
Ten příběh se mi líbil, a tak jej posílám dál a přidávám k němu vzkaz. Pořiďte si budíka na péro, ať je kulatý, kovově zlatý, s nožičkami a tiká a zvoní. My už jej máme spoustu let. Stane se vám posledním rituálem každého večera. Před ulehnutím do postele jej opatrně natáhněte a nařiďte zvonění. Budete usínat a ani si neuvědomíte jeho tikot. Stal se vám součástí zvuků domova, jakýmsi ujištěním, že všechno je, jak má být. Kdyby tikat přestal, náhlé ticho by vás probudilo. Po ránu se však probuďte o malinko dřív, podvědomě sáhněte rukou a zamáčkněte mu tipec. Ať si ani necvrnkne. Tak to dělá má žena. Budík se vám nestane nenáviděným předmětem, který vyzvání, chrčí, chroptí a burcuje, kterým je třeba praštit o stěnu, strčit pod peřinu a umlčet ho. Přeji vám milé rozednění a nenásilné probouzení.


















Jak to vidíte vy?
Co si o diskusi myslíte?
Komentáře k diskusi mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé.
Přihlásit se Zaregistrovat se