Vanilka

Nedávno jsem oslavoval narozeniny. Dokonce ty kulaté! Bohužel nemohu zde pro nedostatek místa uvést jejich současnou hodnotu. Jak už to bývá, nejprve s rodinou mafií, o dva dny později s přáteli a kamarády. Byl to v obou případech krásný zážitek.

V přípravném období na tyto dvě akce jsem byl ale nucen odjet ještě do Prahy a zařídit něco důležitého v jednom nakladatelství. Když jsem povinné schůzky odbyl a chtěl se vrátit domů, potkal jsem se náhodou na přestupní stanici metra se svým bývalým, mnohem mladším, kolegou z jednoho tradičního českého časopisu, kde jsme oba před lety pracovali. Už jsme se spolu dlouho neviděli, takže náš rozhovor začal obvyklou otázkou:“Co ty, dobrý?“ „Dobrý!“ potvrdil jsem jako první a stručně popsal výhody nás, důchodců.“A kde děláš teď ty?“ Můj kamarád mi naopak prozradil, že pracuje jako redaktor v jednom bulvárním časopise. Dokonce vyslovil i jeho název. Úplně mě tou zprávou rozhodil.

Proč? Už jsem se určitě někdy někde přiznal, že když mě moje žena  vyšle nakupovat a vyzbrojí papírkem, kde mám napsáno, co nakoupit, splním vzorně všechna její přání. Kromě jediného. Pokud se v seznamu objeví název některých bulvárních novin nebo dokonce časopisu, nemá Jaruška šanci, abych jí tenhle škvár přinesl  domů,  i kdyby…! Prostě já v sobě nedokážu strávit všechny ty pomluvy, urážky a  bolesti, které zveřejněné články osobám, nejčastěji ze showbyznysu, způsobí. A to nejsem žádnej citlivka! Naopak, občas dokonce přemýšlím o tom, jak  by se měli tihle postižení  bulváru bránit, a pokud to půjde, vrátit jim také nějakou podpásovku. Vím, že usilovat  o soudní řízení, tresty a pokuty je v tomto případě  až směšné. Vydavateli se pochopitelně vyplatí zaplatit soudem vyměřenou pokutu, řekněme několik desítek korun, když zisk za jejich jediné číslo jde obvykle do miliónů…  A teď se dozvím, že v bulvárním časopisu pracuje i můj kamarád. „Opravdu?“ zeptám se nevěřícně. „Jo, tam. A proč ne? Plat mám slušnej a při práci potkávám zajímavé lidi! Ty, Stando,“ zarazil se náhle, „že ty za pár dní budeš slavit kulatiny?“ Potvrdil jsem, ač nerad: „Budu. Jak to víš?!“ „My víme u nás v redakci o každém přece všechno!“ zažertoval, ale vzápětí se mi zahleděl zpříma do očí a pronesl zcela vážně: „Víš ale, co mě teď napadlo? Co kdybychom o tobě napsali?“ Přiznávám, že mě svým návrhem doslova šokoval. Uvědomil jsem si totiž, že se mi naskýtá příležitost představit i v bulvárním listu svou literární práci z posledního období. Prozradit své plány a snad i sny. To všechno by možná byla navíc  nenápadná, skrytá reklama. Tu  přece potřebuje každá česká knížka, tedy i ty moje. Proč ne i v bulvárním tisku? Ke všemu  zadarmo!

Náhle jsem postřehl, že se kamarád zamyslel. „Jenže o čem bysme v tvém případě psali?“ mumlal si spíš pro sebe. Pak se rozzářil. „Mám to! Ty, Stando,  nemohl bys tam u vás třeba … třeba přefiknout  starostu?“ „Pak byste o mně psali?“ „Stoprocentně…!“ potvrdil a ukázal za moje záda. „Hele, mně už to jede!“ A už v běhu k přijíždějící soupravě vlaku metra se mávnutím ruky se mnou rozloučil. V bulvárním tisku nebyla v příštích dnech o mně a o mých kulatých narozeninách ani zmínka. Prostě náš starosta není zřejmě můj typ.