Vanilka

Hudební kritici řadí Lubomíra Brabce k nejbrilantnějším kytaristům světa. Ale kromě klasické kytary a muziky má i další lásky. Tou největší je Antarktida. Za polárním kruhem hrál na prvním arktickém kytarovém koncertu v historii, potápěl se tam v ledovém moři, jezdil na kajaku mezi pukajícími ledovci a na plachetnici přeplul Drakeův průliv, nejbouřlivější moře na zeměkouli.

Jste pověstný svými nebezpečnými koníčky… To se musím ohradit. Nějaký adrenalin v nich určitě je, ale ve kterých činnostech, když je děláte pořádně, není? I na koncertním pódiu je adrenalinu strašně moc. Když něco chcete zvládnout opravdu dobře, tak to napětí v tom je vždycky.  Navíc nevěřím, že divoká voda, jachting, potápění, canyoning či jízda na koni je nebezpečnější než procházka po Václaváku v jedenáct večer. Mám rád sporty, které jsou něčím víc než sporty. Které neosloví jenom vaši ctižádost, ale taky váš smysl pro krásu. Pro dálku. Pro něco, co vás teprve čeká.

Jak se vlastně stane z kytaristy polárník? Antakrtida mě vždycky lákala, přečetl jsem o ní a polárnících spousta knížek. Když jsem pak měl v rádiu Klasik před pár lety vlastní talk-show, chtěl jsem si pozvat našeho slavného polárního výzkumníka Jaroslava Pavlíčka. Sháněl jsem na něj kontakt, volal známým, posílal e-maily, ale stále nic. Až asi po půl roce mi zazvonil mobil a do sluchátka se mi omlouval pan Pavlíček, že se neozval dříve. Nemohl, byl šest měsíců v Antarktidě na naší základně – dnes již není česká, ale mezinárodní. A tak jsme si pak jedno odpoledne ve studiu povídali o jeho práci a o Antarktidě. Když jsem se mu přiznal, jak mě krása kontinentu, který jsem do té doby znal jen z cestopisných filmů, fascinuje, vznikl v hlavě Jaroslava Pavlíčka nápad upořádat první antarktický kytarový koncert v historii.

Zrealizovali jste ho v roce 1997 a od té doby jste byl na Antarktidě už třikrát. Když jsem tam letěl prvně, říkal jsem si, že koncert za polárním kruhem je pořádný nesmysl. Hrát v příšerné zimě v rukavicích někde na pláži tučňákům… Ale bylo to naprosto neuvěřitelné. V sále, vlastně v jídelně na lodi, seděli vědečtí pracovníci, kteří byly při své práci zvyklí na snad nejtvrdší životní podmínky. Denně se potýkali s rozmary přírody, mrazem, vlhkem. Jakmile jsem začal hrát, změnili se. Na konci se jim všem kutálely po tvářích slzy. Tak silně na ně zapůsobila hudba v tomto odlehlém koutu světa. Víte, ti lidé tam trpí nedostatkem jakékoliv kultury. Na Antarktidě neexistuje rozhlasové spojení, není tam televizní signál. Mají jen vysílačku. Když máte špatnou náladu, nedokáže vám ji vlastně žádný vnější podnět změnit. Okolo stanice leží sníh a led a jediným podnětem je, že týden je hezky, pak zase týden ošklivo, pak uvidíte tučňáka. A to je vše. Mnoho lidí tam upadá do depresí, ze kterých se těžko dostává. Zvlášť když dostanou špatnou zprávu z kontinentu. A než přijde zase nějaká dobrá, dlouho to trvá… Takže ten koncert byl pro ně taková dobrá zpráva.

Co všechno jste na Antarktidě viděl a jako to tam vypadá? Byli jsme jen na pobřeží. Dvakrát jsme přiletěli letadlem. Vojenským speciálem, kde sedíte přivázáni na lavicích bokem ke směru letu a na záchod se chodí do kýblu. Potřetí jsme se plavili plachetnicí z Jižní Ameriky přes Drakeův průliv. Šlo o první českou jachtařskou a potápěčskou expedici na Antarktidu, která navíc pronikla nejhlouběji, nejjižněji do Antarktidy. Připluli jsme v době naší zimy, kdy tam je léto. Jinak je moře zamrzlé. Pevnina je celá pokrytá ledem až na oázy u pobřeží, kde led krátkodobě sleze. Tam se dá žít a uvidíte tam neuvěřitelné kvantum zvířat. Tučňáky, tuleně, lachtany, rypouše sloní… Člověk ale musí dávat pozor, aby přírodu nerušil. Jezdí tam na moři asi deset plachetnic. Mám kapitánské zkoušky, ale tam bych si sám jezdit netroufl. Člověk musí pobřeží dobře znát, protože tam mapy moc nefungují. Je potřeba umět najít kotviště, kde se dá bez úhony schovat v nepříznivém počasí, aby se lidé mohli v pořádku se vrátit. Jinak tam v létě připlouvají obrovské ledoborce. Antarktida se totiž stala v poslední době hitem cestovních kanceláří. Ledoborce, které už dnes ztratily svou původní funkci, jsou přestavěné na turistické lodě, kde máte veškerý komfort a číšníci chodí ve smokingách. Pak vás chvíli převléknou do nepromokavých antarktických šatů a vysadí ve vybrané oáze, ze které už prchla téměř všechna zvířata. To by mě nebavilo. Já jsem byl rád, že jsme si na plachetnici vše museli dělat sami, drželi služby, řídili loď.

Opravdu jste se pak na Antarktidě potápěli? Jaké to bylo? Skutečnost překonala všechna naše očekávání. Když jsme dorazili do Antarktidy, přijali nás na své základně ukrajinští vědci. Nedali jinak, než že jim „světově známý kytarista“ musí zahrát. Odměnou byl souhlas s potápěním s ukrajinským průvodcem. Byl to neskutečný hromotluk,  který se potápěl s výstrojí, co vypadala, jako by si ji snad dělal sám. Když jsme se ho ptali, do jaké hloubky bychom se mohli bezpečně potápět, řekl, že do třiceti metrů to vůbec nemá cenu. Tam prý je ještě dno vybagrované ledovci. A že on sám se potápí minimálně do šedesáti metrů, protože teprve tam už je dno nedotčené. Docela nás vyděsil. Nepočítali jsme, že bychom se potápěli tak hluboko, ale nakonec jsme souhlasili.

Co vás překvapilo pod vodou? Nízká viditelnost. Všichni říkali, že v Antarktidě je voda průzračná a čistá, ale my jsme viděli sotva na pár metrů. Průzračná voda je totiž pouze v zimě. Jakmile se „oteplí“, probudí se život a voda se zakalí. Ale i tak to bylo skvělé. Mohli jsme pozorovat nejrůznější houby a řasy neuvěřitelných tvarů, kraby a jiné pišišvory, kteří si v klidu žijí v drsných podmínkách ledového moře.

Jaká jsou specifika potápění v takové zimě? V antarktických podmínkách čelí potápěči spoustě rizik. Snad největším je zamrznutí přístrojů, což se mě hned při prvním ponoru stalo. Vyplaval jsem proto se svým parťákem nad hladinu a chtěl ukončit ponor. Ukrajinský potápěč-průvodce však můj problém s úsměvem vyřešil. Vzal kýbl s horkou vodou, přístroj i mě polil, ukázal palcem dolů a prohlásil: „Vsjo gatóvo! Daváj v niz!“

Dá se na Antarktidě také lyžovat? To jsem musel vyzkoušet, protože jsem fanatik do lyžování. Vleky tam nejsou, ale na lodi jsem našel lyže, vylezl si na kopeček a sjel ho nedotčeným prašanem dolů. Díky tomu jsem se stal členem antartického lyžařského svazu.

A co prvosjezdy řek na kajaku? Řeky na Antarktidě žádné nejsou – ani sebekratší. Takže kajak jsem si s sebou nevezl… ale potkali jsme v jednom malém kotvišti holandskou plachetnici, která měla kajak na palubě. Půjčil jsem si ho a vyjel na moře. Ticho, led a voda nejrůznějších odstínů modré a bílé. Člověk zapomene na vše, nechá se unášet proudem. Jenže ukolébán krásou přírody a pozorováním tučňáků jsem si nevšiml zesilujícího se praskání. Najednou se do moře zřítil obrovský kus ledovce. Podívaná to byla úžasná, ale masa ledu zdvihla dopadem do vody vysoké vlny, takže málem došlo na eskymování. Až tady, v nekonečné vodní pustině, kde mezi životem a utonutím stojí jen jedno špatné rozhodnutí, si člověk uvědomí, jak jsme proti přírodě malí a bezmocní.

Plavili jste se do Antarktidy z Jižní Ameriky na plachetnici. Jak taková „polární“ plachetnice vypadá? Po jižních mořích nemohou jezdit plachetnice, jako je vidět na Jadranu. Jsou to oceánské železné lodě, které musejí vydržet setkání s ledem, což je jedno z největších hrozících nebezpečí. Na palubě se pořád drží služby a někdo musí kontrolovat, co se děje. Plachetnice má sice radar, ale menší ledy na něm nezachytíte. Navíc jsme pluli přes Drakeův průliv, což je oblast, která má pověst nejbouřlivějších vod světa. Protože jsme nechtěli být jako zhýčkaní turisté na ledoborcích, museli jsme se podílet s našimi profesionálními průvodci na zajištění plavby. Obsluhovali jsme plachtoví, drhli palubu, vařili, myli nádobí, ve dne v noci drželi hlídky na palubě, abychom se včas vyhnuli ledovcům, nebo abychom stačili při změně počasí včas přestavět plachty. Každý drží stráž čtyři hodiny. Pak se osm hodin spí. Tři skupiny se pořád točí. Delší služby by vydržet nešlo. Vítr, ledová vodní tříšť, občas zalití vlnou a zima… Několikrát jsme vjeli i do bouře.

Hrozilo vám bezprostřední nebezpečí? Mám kapitánské zkoušky, a tak jsem se hrnul ke kormidlu. Foukal silný vítr, zvedaly se několikametrové vlny a naše bezmála šestnáctimetrová ocelová loď mi připadala jako sirka. Přes palubu i lidi se přelévaly vlny ledového moře. Občas jsme stáli po kolena ve vodě. Měl jsem na sobě nepromokavý oblek, lyžařské brýle, ale stejně ledová tříšť nepříjemně bodala do nechráněných míst obličeje. Připadal jsem si jako pravý námořník. Tento pocit mi ale trochu zkazili naši profesionální průvodci. Jejich konstatování, že tohle na Antarktidu ještě žádná bouře není, mě poněkud vyvedlo z rovnováhy. Nepopiratelný je každopádně jeden fakt: proplul jsem na lodi Drakeovým průlivem. Nejnebezpečnějším kouskem moře, jaký se dá na planetě Zemi najít. Od té doby mohu hrdě podle starého námořnického zvyku nosit v levém uchu náušnici a jako pravý mořský vlk pít v hospodě s nohama na stole a plivat po větru.

Díváte se rád na svět z vody. Proč? Občas jezdím s jedním naším extrémním družstvem třeba na norské řeky, Korsika je úžasná, poznal jsem Turecko, francouzský Piemont. Projeli jsme hodně evropských řek, ale nemůžete sjet každou. Jako nemůžete poznat každou krásnou ženskou. Fakt je, že když vezmete kajak, poznáte místa, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá. Sjížděli jsme řeky na černomořském pobřeží  v Turecku až u Gruzínských hranic , přestože v průvodcích psali: „Nejezděte tam, nic tam není, jenom tam prší.“ Nedali jsme se odradit a viděli jsme jedno z nejpůvabnějších míst Turecka. Na horách kvetly rododendrony. Každý kopec měl jinou barvu. Objevili jsme nádherné vesničky, ke kterým bychom se jinak, kdybychom tam nejeli kvůli těm  divokým řekám, nikdy nedostali. Sice opravdu pořád pršelo, ale bylo tam strašně krásně. Nebo kaňony. Víte, jak krásné jsou třeba ve Slovinsku? Snad desetkrát jsem na cestě k moři projel kolem místa, kde mi řekli, že je nádherný kaňon. Když jsem ho viděl, nevěřil jsem svým očím. Když jsme slézali soutěsky a vodopády kaňonu , všechno jsem fotil. A teď si představte, že jsme obrázky ukázali nějakému bačovi, který tam celý život vedle řeky žije. On vůbec netušil, že tam tak úžasný kaňon je a říkal: „Kde jste to fotili, tady nikde takové místo není.“

Jste nespoutaná povaha. Proč vlastně jste se rozhodl hrát na kytaru a zrovna klasiku? Jako malý jsem vážnou muziku dělal nechtěl, ale tatínek byl kontrabasista v plzeňském operním orchestru, a tak jsem chodil – jako každé muzikantské dítě – od šesti let do houslí. A upřímně jsem je nenáviděl. Ne že by se mi muzika nelíbila, ale po vyučování, když všichni kluci venku kopali do míče, já jsem ještě musel – představte si to – celých deset minut denně cvičit! Pak mi to přísný rodičovský režim dokonce prodloužil na patnáct minut. Ve třinácti letech jsem uprosil tatínka, abych směl přejít z houslí na kytaru. Rozhodl jsem se, že budu hrát něco pořádného, nejlépe bigbít! Začal jsem se učit akordy podle značek a louskat písničky. Jenže jednou jsem dostal jen tak na záskok pana profesora Knoblocha, který mi ukázal nejenom krásy kytary, ale i kouzlo klasické hudby. Najednou jsem objevil nový svět a rozhodl se pro konzervatoř. A taky jsem si uvědomil, že bigbeatové písničky hraje holkám každý, takže to není nic až tak zvláštního… ale když jsem jedné pustil operu, byla z toho úplně vyvalená. Pochopil jsem, že klasika může být daleko zajímavější.

Ale kouzlo klasické hudby vám musel odkrývat i tatínek, ne? Operní svět byl pro mě domovem odmalička, protože jsem za tatínkem chodil do divadla na zkoušky a i na představení. Ale hrát na housle bylo pro mě šílené, když mí kamarádi mohli řádit v parku. Schválně jsem to kazil a dělal jsem všechno pro to, abych se houslí zbavil. Jako kluk jsem totiž závodně plaval a hrál vodní pólo. Ještě ve třinácti jsem si představoval, že se v životě budu živit jen plaváním. Díky tomu jsem na všechno ostatní kašlal, ve škole jsem se neučil a propadal, z čeho se dalo. Měl jsem i trojku z chování za záškoláctví, byl jsem drzý… A pak se objevil pan profesor Knobloch, který mě o ničem nepřesvědčoval, jen mě pochválil a řekl mi: „Máš všechny předpoklady, abys to dokázal…“  A mně se najednou rozsvítilo. A tak jsem si honem opravil známky ve škole, abych se mohl přihlásit na konzervatoř. V polovině devítky už jsem měl jen dvě dvojky na vysvědčení. A od absolutoria konzervatoře se živím již jen koncertováním, natáčím CD a jezdím po světě.

Desátým rokem pořádáte pravidelný cyklus koncertů v pražské Španělské synagoze. Je to úžasné, inspirativní a mystické místo, kde se prolínají různé kultury  – Češi, čeští Židé, Španělsko. Každý koncert je tu pro mne zážitek. Vymýšlím tam zcela neočekávaná spojení nástrojů a interpretů. Prvně jsme zde spojili tři kytary -  klasiku, jazz a rock spolu s Lubošem Andrštem a Petrem Jandou a výsledkem bylo krásné CD.  V synagoze jsme se muzikantsky poznali s Lucií Bílou a výsledkem bylo několik koncertních turné.

Co vás láká na společných koncertech s interprety úplně jiných hudebních žánrů? Prostě mě to baví! Kdysi jsem natočil desku s Karlem Vágnerem, která ve své době vyvolala obrovskou nenávist kritiků. Přímo vřavu, všichni nám nadávali, že to je hrůza, co jsme si dovolili udělat s Bachem a Prokofjevem, že jsme pošlapali modly vážné muziky. Ale na druhou stranu deska vzbudila u laické veřejnosti nadšení, lidé ji houfně kupovali. Naše se tehdy stala nejprodávanější deskou Supraphonu a dodnes potkávám lidi, kteří říkají, že díky téhle muzice s Vágnerem začali chodit na koncerty klasiky. V současné době skoro všichni „vážňáci“ mají nahrávky s přesahem: Josef Suk, Václav Hudeček, Jaroslav Svěcený a další. Myslím, že cesta, kterou jsme tenkrát zahájili, byla správná.

Jak jste s Karlem Vágnerem na takový přelomový projekt přišli? Karel chodil během vojny v Plzni k mému tátovi na hodiny kontrabasu. Tenkrát nikdo ještě netušil, že z něj bude slavný bigbíťák. Když mu něco nešlo, posmíval jsem se mu a Karel mě za to mlátil smyčcem. Po létech jsme se potkali v čekárně u zubaře. On mě znal podle jména, ale nevěděl, že jsem to já – ten malý kluk, kterého mlátil smyčcem. A tak jsme si řekli, že bychom spolu mohli zkusit něco natočit.

Koncertujete víc doma nebo v zahraničí? Je to tak 50 na 50. Cestování patří k životu muzikantů. Dokonce bych řekl, že ježdění je někdy víc než muziky. Když jsem začal hrát, tak ve mně byla strašně silná touha vidět svět. Zaplaťpánbůh se mi to s kytarou podařilo. Objel jsem s ní téměř celou Zeměkouli. Samozřejmě je mnoho míst, kde jsem ještě nebyl. Kromě toho před koncertem raději celý den cvičím, než abych si zatěžoval hlavu běháním po památkách, takže cestování s kytarou je takové trošku sterilní. Jezdíte po nejdražších hotelech, všude vám dají evropskou snídani a najednou zjistíte, že celý svět se unifikuje, že je to všude stejné. Proto mám rád změnu. Ten kontrast, když se člověk jen tak sbalí, vezme si spacák a jako baťůžkář vyrazí do nejlevnějších hotelů, kde poznáte, jak která země funguje…

Lubomír Brabec je český kytarový virtuóz. Vystudoval na konzervatoři v Plzni a v Praze u Milana Zelenky. Za svou kariéru natočil více než 30 CD (m.j. autorská alba F. Sor, J. S. Bach, F. Tárrega, N. Paganini, A. Vivaldi, H. Villa-Lobos, V. Trojan, E. Granados). Upravil pro kytaru stovky děl jiných autorů, takže Brabcovy mistrovské aranžmá rozšířily možnosti kytary, jak v oblasti sólového, tak doprovodného či komorního nástroje.  V roce 1997 uskutečnil na lodi    u ostrova Nelson na šestém zemském světadílu nejjižnější koncert klasické hudby v historii, který do celého světa přenášela z Antarktidy japonská televize. Odborné kritiky řadí Lubomíra Brabce k nejbrilantnějším kytaristům světa. Má dvě dcery. Obě se potatily. Starší Betka patří ke světové špičce v kajak crossu, mladší Apolena závodí na koních.