Vanilka

Redakce Vanilky.cz zveřejňuje výňatky ze vzpomínek bývalého dlouholetého vrcholného funkcionáře KSČ a předsedy československé vlády. Kniha L. Štrougala Paměti a úvahy vyšla na konci roku 2009 v nakladatelství Epocha.

Lidé se mně někdy ptají, jak jsem mohl být po srpnu 1968 jmenován předsedou federální vlády, když jsem po vstupu vojsk za nepřítomnosti tehdejšího předsedy Černíka vedl legální vládu a odmítl vytvoření tzv. dělnicko-rolnické vlády. Toto doporučení prezident republiky generál Ludvík Svoboda přijal. Je pravdou, že někteří sovětští představitelé mi tento postoj nikdy nezapomněli zřetelně dávat najevo. Brežněv mě nikdy jako předsedu vlády osobně nepřijal. Všechny mé kolegy – předsedy vlád států RVHP pravidelně přijímal. Pokud jsem se ocitl vůbec v Kremlu, tak jsem byl přijat předsedou rady ministrů A. Kosyginem, který srpnovou okupaci považoval za jednu z největších chyb sovětské politiky.

Nebo jsem se jako člen stranické a státní delegace vedené G. Husákem účastnil jednání v Moskvě. Premiéři z ostatních zemí se mě z počátku ptali – co se to děje? Tak jsem odpovídal – až k vám bez pozvání vtrhnou vojska a odmítnete nově utvářenou dělnicko-rolnickou vládu, tak se této tzv. „protokolární diskriminace“ také dočkáte. Tak tedy na dotaz, jak se Brežněvem neoblíbený člověk mohl stát dokonce předsedou vlády, nedovedu vůbec odpovědět. Nikdy jsem o tom s G. Husákem nemluvil, nikdo z vedoucích funkcionářů mně k tomu nic nesdělil. Neznám žádná fakta – mohu mít jen dohady. Sám jsem se okolnostmi kolem své osoby nezabýval. Dělal jsem svou práci, jak jsem uměl. Když jsem zjistil, že nemohu již ku prospěchu země nic zásadního udělat, z vlastního rozhodnutí jsem abdikoval. Byl jsem přesvědčen, že z politiky mám odejít, že jakékoliv mé další působení ve veřejných funkcích ničemu a nikomu neprospěje. Výtky od mých některých spolupracovníků, že zbaběle utíkám v narůstající krizové situaci od zodpovědnosti, jsem odmítal. Odpovědnost, spoluodpovědnost za minulost přijímám, ale za ty dny, měsíce, kdy vše signalizovalo bezradnému vedení politickou porážku, jsem odpovědnost už nehodlal přebírat. Definitivně jsem odešel z politiky.

Ústavní zákon o československé federaci přinesl závažné změny do činnosti všech tří nově ustavených vlád. Přesně byly vymezeny pravomoci české, slovenské i federální vlády. Federální vláda, její jednotlivé resorty měly odpovědnost za celostátní koordinaci. Něco jiného bylo v podmínkách unitární vlády – v Česku žádný vládní orgán neexistoval a slovenské exekutivní orgány byly vybavené omezenými pravomocemi. Unitární vláda rozhodovala direktivně téměř o všem. Nyní ve federaci jsme se všichni museli učit, jak společně vládnout v podmínkách federativního uspořádání státu. V podmínkách existence dvou národů je to zvláště obtížné. Výhodnější – otevřeně řečeno – je koordinovat tři a více partnerů. Přitom jde o představitele národních zájmů, kde je třeba osvojit si umění citlivě reagovat, přesvědčivě argumentovat, vážit si jeden druhého. V čele národních vlád stáli dva kompetentní uvážliví představitelé – Josef Korčák, Peter Colotka, s nimiž jsme se po otevřené výměně názorů s obvyklou trpělivostí dokázali dohodnout. Ovšem v praktickém životě neprobíhalo vše ke vzájemné spokojenosti. Vzpomínám na jednu epizodu z let 1968 – 1969. Je známo, že zvláště v 50. letech v zájmu zvládnutí rozsáhlého programu industrializace Slovenska přicházeli z českých podniků a institucí zkušení, osvědčení odborníci, aby se podíleli na osvojení nových moderních programů na slovenském teritoriu. Vše sloužilo vzájemnému prospěchu a spokojenosti. Nepříjemně překvapen jsem v onom období zrodu federace registroval neobvyklé, neočekávané personální změny ve vedení některých klíčových slovenských podniků. V závěru roku 1969 jsem zaznamenal odchod nejméně padesáti vedoucích českých odborníků, kteří po deseti i víceletém působení odcházeli náhle ze Slovenska do svých bývalých mateřských českých podniků. Přitom způsob jejich uvolňování nebyl prostě v pořádku. Akce jakoby byla ze strany slovenských orgánů jednostranně iniciována. Neměl jsem nic proti tomu, aby na místo těch či oněch nastoupili mladí, nadějní odborníci, kteří na vysokých školách a v moderních závodech ve velkém počtu na Slovensku vyrůstali. S návratem většiny odborníků – kteří často začátkem 50. let přijali odchod na Slovensko až po příslušném „stranickém přesvědčování“ – se počítalo – jen ten podivný způsob náhle organizovaného uvolňování nebyl vhodný. Nikdo se však neomluvil – přitom stačilo jen dobré slovo. Prostě stalo se. V oné době vše „mediálně“ prošlo. Jen jsem varoval – aby se podobně motivované jevy neopakovaly.

(Poprvé publikováno 18. 10. 2009)